ECLI:CZ:US:2016:4.US.2308.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2308/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Pašky, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Pejevové 3129/20, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2016 č. j. 30 Cdo 5080/2015-229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015 č. j. 25 Co 174/2015-203 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2014 č. j. 18 C 174/2010-172, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se Jiří Paška (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebyla zachována jeho lidská důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny a bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítal porušení čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) a odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 1.322.961,- Kč a 679.040.482,- USD jako náhradu škody způsobené při výkonu státní moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"). Škoda měla vzniknout stěžovateli tím, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní řízení pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve znění před 1. lednem 2010, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2008 č. j. 50 T 10/2006-2118 skončeno tím, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby.
Žalobce dne 19. února 2012 vzal žalobu částečně zpět co do částky 171.961,- Kč, neboť žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala odškodnění ve výši nákladů obhajoby v celkové výši 177.961,- Kč. Dále žalobce podáním ze dne 2. září 2014 vzal žalobu částečně zpět co do částky 632.009.570,- USD jako nárok na náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2014 č. j. 18 C 174/2010-172 byla žaloba zamítnuta. Rozhodnutí soudu spočívalo na zjištění, že žalobce neprokázal, že mu v jeho majetkové sféře vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí - nezákonného trestního stíhání škoda ve formě ušlého zisku a dále na zjištění, že žalobcem uplatněný nárok na nemateriální škodu je promlčen. Trestní řízení skončilo pravomocně dne 18. června 2008, avšak nárok na náhradu nemateriální újmy byl u žalované a u soudu uplatněn až dne 18. června 2010, přičemž žalovaná vznesla námitku promlčení. Nalézací soud konstatuje, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť přes výzvu soudu neprokázal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem. Žalobce dovozoval tvrzený ušlý zisk z existence obchodního vztahu mezi společností I. P. Group, s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem v předmětné době byl, a společností SAFANOOR Co, avšak nalézací soud dospěl k závěru, že tato skutečnost nemůže zakládat nárok na ušlý zisk, jenž by náležel dané společnosti.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2015 č. j. 25 Co 174/2015-203 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. května 2016 č. j. 30 Cdo 5080/2015-229 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle §243 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil důvody, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to ani po výzvě soudu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho práv, a to zejména porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž tvrdí, že nezákonným trestním stíháním došlo k porušení jeho lidské důstojnosti, neboť je považován ve svém okolí za podvodníka.
Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mu soudy upřely jeho právo na majetek.
Stěžovatel má za to, že nezajištěním ochrany domáhat se svého práva na náhradu škody porušil stát své mezinárodní závazky.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)].
Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo.
Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však Ústavní soud v pojednávaném případě neshledal.
V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině [stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int], který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury mu zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy. Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva lze aplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč zamítly nárok stěžovatele na nemajetkovou újmu i ušlý zisk.
Nelze akceptovat stěžovatelovu námitku, že napadená rozhodnutí obecných soudů nerespektují nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05. Tento nález se týkal předchozího trestního řízení. Vady v něm vytýkané byly trestními soudy napraveny tím, že stěžovatele zprostily obžaloby.
V nyní posuzovaném řízení o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu postupovaly civilní soudy v souladu s právním řádem, každé rozhodnutí obecných soudů bylo náležitě odůvodněno, stěžovateli nebylo odepřeno právo domáhat se u soudu svého nároku. Pokud stěžovatel namítá porušení rovného postavení se žalovanou, je třeba připomenout, že v občanském soudním řízení je to žalobce, na němž spočívá břemeno tvrzení a povinnost včas prokázat svůj nárok.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzovaném případě shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele, resp. soudu dovolacího při posouzení podmínek řízení o podaném dovolání. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu