ECLI:CZ:US:2016:4.US.2322.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2322/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. arch. Josefa Panny, zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 547, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2016 č. j. 22 Co 280/2015-1337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 3. 2015 č. j. 13 P 140/2003-1007, jímž bylo rozhodnuto o výši výživného pro zletilého syna stěžovatele.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že okresní soud změnil předchozí rozsudek téhož soudu ze dne 10. 4. 2006 tak, že otci zvýšil výživné dnem 1. 9. 2009 na částku 11 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2014 na částku 7 000 Kč měsíčně, uložil stěžovateli zaplatit dlužné výživné za období od 1. 9. 2009 do 31. 3. 2015 ve výši 362 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně, pokud jde o dlužné výživné tak, že stěžovatel je povinen zaplatit dlužné výživné za období od 1. 9. 2009 do 30. 4. 2016 ve výši 411 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 45 050 Kč.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že krajský soud nerespektoval ustanovení §213 o. s. ř., a provedl v rámci odvolacího řízení rozsáhlé dokazování. Na základě takto provedených důkazů dospěl ke zcela jiným skutkovým zjištěním než okresní soud, čímž porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdy by měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou věci zůstává polemika stěžovatele s procesním postupem odvolacího soudu. Stěžovatel se na Ústavním soudu domáhá přezkoumání postupu krajského soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru na způsob vedení řízení před tímto soudem. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
K námitce stěžovatele, týkající se porušení práva na dvouinstančnost řízení, Ústavní soud uvádí, že ustanovení o právu na soudní (a jinou) ochranu obsažená v čl. 36 an. Listiny negarantují soudní přezkum rozhodnutí ve druhém stupni. Ani tzv. základní právo na účinné prostředky nápravy zakotvené v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nezakládá právo na dvouinstančnost civilního řízení, a to na rozdíl od řízení trestního, kde je právo na odvolání výslovně zakotveno v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud však zákon v civilních věcech opravný prostředek připustí, řízení o něm musí vyhovovat stejným ústavním procesním principům spravedlivého procesu jako řízení v prvním stupni.
Ústavní soud neshledal, že by postup odvolacího soudu vedl k porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že krajský soud postupoval v souladu ze zásadou vyšetřovací, která jej opravňovala provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Krajský soud vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které s ohledem na odvolání stěžovatele dále podrobně doplnil o další důkazy. Pokud jde o výši výživného, dospěl přitom ke shodným závěrům jako soud prvního stupně. Poukázal však na to, že i když nebyl vázán návrhy účastníků, nepřistoupil ke stanovení vyššího výživného, neboť navrhovatelé nic takového nenavrhovali a není na místě, aby jim soud vyšší výživné "vnucoval". Soud výši dlužného výživného pouze adekvátně upravil ve vztahu k době, která uplynula od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na výsledek o řízení a částečnou změnu rozsudku a potřebu vyhotovení znaleckého posudku zkoumajícího příjmy stěžovatele.
Ústavní soud ani nezjistil, že by v souvislosti s projednáním odvolání došlo ze strany odvolacího soudu k porušení ust. §219a, příp. ust. §213 a §231a o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně plyne, že prvostupňové rozhodnutí bylo odvolacím soudem ve výroku o stanovení výživného potvrzeno jako věcně správné podle §219 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1495/14, IV. ÚS 586/05). Odvolací soud své závěry patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu