ECLI:CZ:US:2016:4.US.2500.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2500/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem se sídlem Třebíč, Jihlavská brána 10, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 10 T 154/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 To 444/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 3 Tdo 512/2016-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Současně byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byl obžalobou spatřován dvojnásobný přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku. Podle §228 odst. 1 a 3 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Přečinu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že i přes svou tíživou finanční situaci, plně si vědom skutečnosti, že není schopen dlouhodobě řádně hradit své splatné závazky a budoucí úhrady sjednaných splátek byl schopen hradit pouze z nově uzavřených finančních produktů, uzavřel celkem 31 nových smluv. U části z nich došlo k jejich úplné úhradě z finančních prostředků získaných z následných smluv u stejného věřitele nově uzavřených, avšak nejméně u pěti takto sjednaných finančních produktů pro nedostatek finančních prostředků nemohlo dojít k úhradě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutečnost, že jednal lehkovážně, nemůže automaticky znamenat, že jednal v úmyslu spáchat trestný čin. Není si vědom, že by spáchal jakékoli trestněprávní provinění a necítí se být vinný z trestného činu podvodu. Uvádí, že svým počínáním se snažil pouze o uspokojení svých dřívějších pohledávek. Podle stěžovatele lze z jeho jednání dovodit pouze nedbalost, avšak nikoli úmysl. Namítá dále, že z žádného napadeného rozhodnutí nevyplývá, v čem soudy spatřují omyl, díky kterému se měl obohatit, či jaké podstatné skutečnosti měl při sjednání smluv zamlčet. Tvrdí, že v rámci dokazování nebyly provedeny důkazy, kterými by mohlo být postaveno najisto, že při sjednávání smluv byl dotazován na jiné závazky. Uvádí, že při sjednávání smlouvy se společností Home Credit, a. s., nebyla existence jeho dalších závazků na překážku. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Na podporu svého tvrzení odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 a I. ÚS 631/05.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily.
V mezích takto limitovaného přezkumu věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflexi má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
Ústavní soud dodává, že dovolací soud se podrobně vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele včetně tvrzení, na kterém založil i ústavní stížnost, tj. že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, kdy není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud musí konečně odmítnout i tvrzení stěžovatele, že v jeho věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku totiž nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu