ECLI:CZ:US:2013:3.US.2550.12.1
sp. zn. III. ÚS 2550/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. H. a B) P. H., zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 6 Tdo 1328/2011-54, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 6 To 90/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2010 č. j. 3 T 10/2003-1900, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem Ústavnímu soudu doručeným dne 9. 7. 2012 a doplněným dne 11. 7. 2012, se J. H. a P. H. (dále jen "obvinění" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozsudky Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "nalézací soud") vydanými v trestní věci nalézacího soudu sp. zn. 3 T 10/2003, bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tyto rozsudky, včetně v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "odvolací soud"), nálezem zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 10/2003 a dalších shromážděných podkladů níže uvedených vyplývají následující skutečnosti.
Obvinění jako jednatelé společnosti MH CIRUS, spol. s r. o., se sídlem v Postoloprtech (nájemce ) uzavřeli dne 28. 8. 2000 se společností PERI, spol. s r. o., se sídlem v Jesenici u Prahy (pronajímatel) smlouvu o dlouhodobém pronájmu lešení, od níž pronajímatel odstoupil dne 28. 8. 2000 a vyzval uvedené jednatele k okamžitému vrácení předmětu pronájmu v celkové hodnotě nejméně 17 471 000,- Kč. Podle tvrzení pronajímatele nájemci odmítali výzvu splnit, vrácení komponentů oddalovali, vrátili pouze část komponentů a lešení i nadále používali k vlastním podnikatelským účelům, a ke dni 15. 12. 2000 tak užívali bez oprávnění lešení v hodnotě nejméně 9 151 000,- Kč, které odmítali vrátit a hodlali si ponechat, přičemž uhradili na kupní cenu pouze částku 2 715 012,30 Kč, čímž způsobili pronajímateli škodu ve výši nejméně 6 435 988,- Kč.
Z evidence úpadců Ústavní soud zjistil, že pronajímatel podal návrh na prohlášení konkursu na majetek nájemce, jemuž Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl dne 31. 1. 2002. Týž soud usnesením ze dne 21. 5. 2007 konkurs zrušil z důvodu, že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu.
Dne 9. 9. 2010 nalézací soud obviněné uznal vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a shodně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků; dále jim uložil peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, jim stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků; poškozená byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 28. 2. 2011 odvolací soud k odvolání obou obviněných proti výrokům o vině a o uložených trestech rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 9. 2010 částečně zrušil, a to ohledně obou obviněných ve výrocích o uložených peněžitých trestech a trestech zákazu činnosti, a nově rozhodl tak, že každému z obviněných uložil peněžitý trest ve výši 200 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců; dále každému z obviněných uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou roků.
Dne 23. 2. 2012 dovolací soud dovolání obviněných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III.
V podstatné části ústavní stížnosti (tj. v částech I, III a IV) stěžovatelé rekapitulovali dosavadní průběh a výsledky trestního řízení a polemizovali s průběhem dokazování v řízení před nalézacím a odvolacím soudem a způsobem hodnocení některých důkazů.
V části V ústavní stížnosti stěžovatelé poukázali na princip ultima ratio a na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489). Byli toho názoru, že vztahy mezi dotčenými společnostmi byly obchodně právně sporné, a proto měly být v souladu s principem subsidiarity trestní represe řešeny primárně soukromoprávními prostředky a teprve při jejich nedostatečnosti šlo "uplatnit sankce správní a teprve na posledním místě právo trestní."
Stěžovatelé též poukázali na princip in dubio pro reo a uvedli, že "z pohledu provedeného dokazování nebylo nezaměnitelně prokázáno, že by se skutku, za nějž byli odsouzeni, skutečně dopustili."
V části VI ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že v řízení před nalézacím soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a provedené důkazy byly chybně zhodnoceny. Tento stav nebyl napraven ani soudem odvolacím, "který se řádnému posouzení a přezkoumání odvolacích námitek stěžovatele vyhnul a věc v podstatě ‚odpinknul'". Dovolací soud se "skryl za odmítnutím jedné z námitek, která byla ... námitkou zcela zástupnou. Podstatu věci ... tento soud vůbec nehodnotil". Poukázali též na extrémní dlouhodobost proti nim vedeného řízení, čímž bylo narušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelé rovněž tvrdili porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tím, že "jim nebylo umožněno vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě, obdobně tak i provedení důkazů svědčících v jejich prospěch a doplnění důkazů již provedených". Opakovali, že v jejich případě nebylo dbáno přiměřenosti trestní represe, což vedlo k jejich odsouzení za něco, čehož se nedopustili a co nemůže být považováno za deliktní jednání trestního charakteru.
IV.
Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je obsahově shodná s obviněnými podaným dovoláním, v němž kromě skutkových námitek a námitek právních -vztahujících se k §248 tr. zák., bylo obviněnými poukazováno také např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04. Dále uvedl, že ústavní stížnost je opětovným opakováním obhajoby obviněných a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1328/2011.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Nalézací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovateli již uplatněné v řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy dostatečně vyrovnaly v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí.
Argumentace stěžovatelů k tvrzeným porušením základních práv a svobod uvedená v ústavní stížnosti byla navíc převážně obecná. Ústavní soud k obecným tvrzením o porušení základních práv a svobod připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení stanovených v §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ust. §72 odst. 1 písm. a) cit. zákona nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod vymezených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvě či jiných pramenech základních práv a svobod, ale tvrzený zásah do základních práv a svobod musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, které jsou stěžovateli spatřovány (a to argumentací ústavněprávní či lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s právním posouzením věci obecnými soudy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti totiž není oprávněn ani povinen na konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatelů jakkoliv usuzovat či je dovozovat, a ve shromážděných podkladech pro ně hledat relevantní ústavněprávní důvody. Jelikož stěžovatelé v projednávaném případě své obecné tvrzení nedoložili řádnou ústavněprávní argumentací, jejich stížnost nebyla řádně odůvodněna.
Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou "nespravedlivost" napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících stěžovatelé spatřují především v nesprávném právním posouzení jejich trestní věci zejména nalézacím soudem a odvolacím soudem.
K tomuto tvrzení stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud dále připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo.
K nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich trestní věci Ústavní soud také připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelů neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
K tvrzení stěžovatelů o rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů Ústavní soud uvádí, že zpravidla neakceptuje tvrzení o vadách řízení před nalézacím soudem (např. při dokazování), neboť nedostatky v tomto směru mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V jiných případech je uvedený (extrémní) rozpor důvodem k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 612/2007 dostupné na http://www.nsoud.cz/), v případě ústavní stížnosti pak důvodem zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů, pokud se zjištěný rozpor projevil porušením některého ze základních práv či svobod (zpravidla základního práva na spravedlivý proces). Takový rozpor v projednávaném případě však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud je toho názoru, že s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se odvolací i dovolací soud již dříve ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.
K tvrzením stěžovatelů o nedodržení principu subsidiarity trestní represe, obsaženého v §12 odst. 2 tr. zákoníku, Ústavní soud připomíná, že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních či obchodněprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Účastníci obchodněprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně vrácení pronajatých věcí po skončení nájemní smlouvy, mají zpravidla dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky civilního práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. mimo jiné např. nález ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569)].
Z vyžádaného spisu je zřejmé (zejména z písemností na č. l. 234 - 277), že stěžovatelé jako statutární zástupci nájemce uzavřeli s pronajímatelem řadu dohod (např. na č. l. 254 je zápis z jednání dne 13. 9. 2000 obsahující závazek nájemce vrátit lešení v termínu do 20. 9. 2000 resp. do 15. 12. 2000, a další závazky ohledně uznání a splácení pohledávek pronajímatele), které následně neplnili, v důsledku čehož bylo vrácení částí lešení řešeno až konkursním správcem proti jejich vůli (srov. list č. 4 rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2011). Zaplacení svých splatných a dosud nesplacených pohledávek za nájemcem pak pronajímatel řešil podáním návrhu na prohlášení konkursu na nájemce.
Ústavní soud je toho názoru, že za okolností projednávaného případu, kdy snaha pronajímatele uspokojit své pohledávky v rámci konkursního řízení, k jehož zahájení dal podnět, byla - s ohledem na zrušení již prohlášeného konkursu pro nedostatek majetku úpadce - marná, bylo uplatnění trestní odpovědnosti souladné se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť byly bezúspěšně vyčerpány efektivní prostředky ochrany podle civilního práva. Dovolací soud tuto otázku posoudil a odůvodnil na str. 10 svého usnesení ze dne 23. 2. 2012.
K poukazu stěžovatelů na nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) Ústavní soud uvádí, že dle jeho názoru napadené usnesení dovolacího soudu s tímto nálezem nijak nekoliduje, naopak mu plně odpovídá, neboť obecné soudy jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti, princip subsidiarity trestní represe zohlednily.
Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
K tvrzení stěžovatelů o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239, 251), Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ust. §2 odst. 5 tr. ř. (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) zato, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelům postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejich pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu