ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1328.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1328/2011-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 dovolání, která podali obvinění J. H. , nar., a P. H. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 90/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 10/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a P. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 3 T 10/2003, byli obvinění J. H. a P. H. uznáni vinnými, že
poté, co obdrželi jako jednatelé společnosti M. C., spol. s r. o., se sídlem v P., M. nám. č., dne 28. 8. 2000 dopis, kterým společnost P., s. r. o., se sídlem J. u P., P., odstoupila od smlouvy o dlouhodobém pronájmu lešení, kterou spolu obě společnosti uzavřely dne 16. 7. 1999, a vyzvala obžalované k okamžitému vrácení předmětu pronájmu - souboru lešení v celkové hodnotě nejméně 17.471.000 Kč, odmítali tuto výzvu splnit, vrácení komponentů oddalovali, vrátili pouze část komponentů, a lešení i nadále používali k vlastním podnikatelským účelům a ke dni 15. 12. 2000 tak užívali bez oprávnění lešení v hodnotě nejméně 9.151.000 Kč, které odmítali vrátit a hodlali si ponechat, přičemž uhradili na kupní cenu pouze částku 2.715.012,30 Kč, čímž způsobili poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 6.435.988 Kč.
Takto zjištěným skutkem podle soudu prvního stupně obvinění spáchali trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl současně každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výši 500.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. za použití §50 odst. 1 tr. zák. byl každému z obviněných uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla P., spol. s r. o., se sídlem P., J., odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozhodnutí obvinění J. H. a P. H. podali odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 90/2010, byl podle §258 odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně obou obviněných ve výrocích o uložených peněžitých trestech a trestech zákazu činnosti, z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných peněžitý trest ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. za použití §50 odst. 1 tr. zák. každému z obviněných uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou roků.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (pravomocné výroky o vině i trestu) obvinění J. H. a P. H. napadli prostřednictvím společného obhájce v jednom obsáhlém podání dovoláními (poznámka: byť jde o jedno podání, tak se jedná o dvě dovolání), která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obvinění konstatovali, že v řízení předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně byla porušena ustanovení přikazující řádné objasnění věci, což mělo vliv na správnost skutkových zjištění a právní kvalifikaci skutku. Odvolacímu soudu, jenž se s těmito závěry ztotožnil, vytkli nesprávné právní posouzení skutku, neboť výrok o vině neodpovídá skutkovým zjištěním a v důsledku toho je po právní stránce vadný. V podrobnostech shrnuli, z jakých skutkových zjištění prvostupňový soud vycházel. Namítli, že vrchní soud se jejich odvolacími námitkami, obhajobou a důkazy provedenými po zrušujícím usnesení ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 6 To 79/2006, nezaobíral a paušálně odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který v podstatě opsal svůj předchozí rozsudek. Podotkli, že obhajobu v tom směru, že komponenty lešení je nutno hodnotit jako věci určené genericky a nikoliv identicky, vedli pouze do fáze prvého odvolacího řízení, neboť odvolací soud se s tímto jejich tvrzením neztotožnil. Soudy však nehodnotily i důkazy, jež byly na podporu těchto tvrzení provedeny.
Ke znaleckému posudku společnosti N., spol. s r. o., v němž bylo konstatováno, že znalecký ústav neposuzoval hodnotu komponentů lešení, které byly ze strany obviněných vráceny počátkem roku 2001, tj. po datu 15. 12. 2000, protože k tomuto od prvostupňového soudu nedostal zadání, obvinění poukázali na to, že:
- materiál byl z jejich strany i po datu 15. 12. 2000 dobrovolně vrácen v lednu a únoru 2001, a nikoliv až správcem konkursní podstaty po jeho inventarizaci, jak nesprávně a účelově konstatoval soud prvního stupně,
- obsahem faxových sdělení J. Č. jednajícího za společnost P., spol. s r. o., J. K., jednající za společnost M. C., spol. s r. o., ze dne 30. 1. 2001 a I. Š. jednající za společnost P., spol. s r. o., J. K., jednající za společnost M. C., spol. s r. o., ze dne 12. 2. 2001, je osvědčeno, že společnost P., spol. s r. o., s nimi jednala po 15. 12. 2000 (nejméně do 30. 1. 2001) o tom, že společnost M. C., spol. s r. o., si ponechá lešeňové komponenty v hodnotě cca 10.000.000,- Kč, jakož i to, že ještě 12. 2. 2001, bylo jednáno pouze o nájmu zboží a o vzájemných finančních vztazích, nikoliv o vrácení materiálu (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 25. 8. 2010 a ze dne 9. 9. 2010). Obvinění zdůraznili, že předmětný znalecký posudek nehodnotil platby, které jimi byly za společnost M. C., spol. s r. o., realizovány po datu 15. 12. 2000. Upozornili, že dobrovolně, v návaznosti na jednání se zástupci společnosti P., spol. s r. o., zajistili realizaci plateb i po tomto datu, a to průběžně od 15. 12. 2000 do 8. 3. 2001, neboť platby s I. Š. ze společnosti P., spol. s r. o., vzájemně odsouhlasili až do srpna 2001, kdy se dozvěděli, že tato společnost podala na jejich společnost návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Namítli, že při zjišťování výše škody soud nevycházel ze škody, která poškozenému skutečně vznikla v době, kdy ke škodě došlo, přičemž u věcí použitých je nutné přihlížet k okolnostem, které tuto hodnotu snižují. Vytkli, že znalec při stanovení hodnoty lešení nezohlednil, že část lešení byla dodána jako použitá, resp. nezjistil, jaká část z celkového objemu lešení byla dodána jako použitá, neboť toto nezkoumal fyzickou prohlídkou a neměl ani příslušnou dokumentaci.
Pokud se týká data 15. 12. 2000, obvinění uvedli, že dohodnuté vrácení převzatého lešeňového materiálu, a to 2/3 objemu, nebylo splněno jejich nevůlí, ale proto, že materiál byl po stavbách v rámci Č. r., bylo nutno jej demontovat. K tomuto datu společnost P., spol. s r. o., též uzavírala sklad a již před tímto datem nepřijímala vratky. Proto jim ani nebylo umožněno vratky realizovat. Vrácení veškerého lešeňového materiálu i veškeré platby až do data prohlášení konkursu na majetek společnosti M. C., spol. s r. o., tj. do 31. 1. 2002, byly realizovány jejich úkony, jako jednatelů této společnosti, v souladu s ujednáními se zástupci společnosti P., spol. s. r. o., sjednávanými i po datu 15. 12. 2000.
Jelikož z provedených důkazů vyplynulo, že k vracení komponentů lešení a k platbám nájemného z jejich strany docházelo zcela dobrovolně a ve smyslu ujednání mezi oběma společnostmi, a to ještě počátkem roku 2001, tak nemůže obstát výroková věta rozsudku prvostupňového soudu, že ke dni 15. 12. 2000 bez oprávnění užívali lešení v hodnotě nejméně 9.151.000,- Kč, které odmítali vrátit a hodlali si je ponechat. Vytkli, že byly odmítnuty jejich návrhy na doplnění dokazování. Tyto se týkaly zejména doplnění znaleckého posudku a předložení účetní dokumentace k možnému hodnocení:
- rozsahu a hodnoty jimi dobrovolně vráceného lešeňového materiálu v roce 2001, až do data návrhu na podání konkursu,
- výše plateb ze strany společnosti M. C., spol. s r. o., společnosti P., spol. s r. o., v roce 2001, rovněž až do data návrhu na podání konkursu.
Ohledně právní kvalifikace skutku obvinění poukázali na to, že z provedeného dokazování bylo zjištěno:
- mezi společnostmi M. C., spol. s r. o., a P., spol. s r. o., byl obchodní spor, jehož základem byl kvantitativní i kvalitativní rozsah předaného zboží,
- oprávněnost reklamací společnosti M. C., spol. s r. o., pokud se týká kvantitativního i kvalitativního rozsahu předaného zboží,
- výše pohledávek společnosti P., spol. s r. o., za společností M. C., spol. s r. o., příp. i opačně (viz reklamace jejich společnosti a posudek Doc. Ing. F. N., CSc.),
- jejich úkony jako jednatelů společnost M. C., spol. s r. o., vracela společnosti P., spol. s r. o., komponenty lešení i po datu 15. 12. 2000, přičemž šlo o závazky, o nichž neměla pochybnost,
- žádné komponenty lešení nebyly společností M. C., spol. s r. o., a to jejich úkony jako jednatelů, z této společnosti vyvedeny, všechny zůstaly na stavbách a akcích, které zajišťovala,
- společnost P., spol. s r. o., se nikdy nedomáhala po společnosti M. C., spol. s r. o., jakéhokoliv plnění v obchodním sporu, ať již o vydání či vrácení lešeňových komponentů, o zaplacení dlužného nájemného či leasingových splátek nebo o náhradu škody.
V návaznosti na posledně tvrzené skutečnosti obvinění poukázali na princip trestního práva „ultima ratio“ i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s tím, že nyní je tato právní myšlenka zakotvena v §12 odst. 2 zák. tr. zákoníku. Dodali, že ač vztahy mezi oběma společnostmi byly obchodněprávně sporné, tak obchodním sporem nebyly řešeny, neboť společnost P., spol. s r. o., žádnou žalobu nepodala, přičemž je velmi sporné, zda by se svých nároků domohla, což blíže rozvedli. Pokud by společnost M. C., spol. s r. o., byla v obchodním sporu zavázána předmět sporu vrátit, rozsudek by respektovala. Postupem poškozené společnosti a zejména soudů činných v trestním řízení byla jejich osobám vzata možnost se v řízení před civilním soudem řádně a právně kvalifikovaným způsobem bránit.
Podle obviněných měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“, neboť nebylo prokázáno, že by se skutku dopustili. Rovněž zdůraznili, že skutek nemohl být kvalifikován jako jednání, kterým si přisvojili cizí věc, jež jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu, tj. že by se dopustili trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jednak není zřejmé, zda lešeňové komponenty, které měla společnost M. C., spol. s r. o., převzaty od společnosti P., spol. s r. o., byly ve vztahu k prvé společnosti tzv. „cizí věcí“, jednak ze skutkových zjištění nevyplynulo, že si tyto komponenty přisvojili a způsobili na cizím majetku značnou škodu. Upozornili, že každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu jejího vlastníka nemůže být považována za zpronevěru, zmínili rozhodnutí č. 18/1957 Sb. rozh. tr. a citaci v Komentáři k trestnímu zákonu, C. H. BECK, IV. vydání, ročník 2001, str. 1246. Dodali, že předmětné lešeňové komponenty byly umístěny na stavbách či jiných akcích společnosti M. C., spol. s r. o., nebyly užívány z jejich strany bez vůle je společnosti P., spol s r. o., předat, byly dohledatelné správcem konkursní podstaty a jím byly vráceny. Nebyly žádným způsobem společností M. C., spol. s r. o., majetkově zcizeny ani nemohly být z jejich strany zpronevěřeny. Pouze teoreticky a jen za předpokladu, že držba těchto lešeňových komponentů společností M. C., spol. s r. o., nebyla držbou oprávněnou, s čímž se soudy nevypořádaly, obvinění připustili, že jejich jednání, jako jednatelů jmenované společnosti, by bylo možno snad hodnotit jako neoprávněné užívání cizí věci podle §249 tr. zák.
Jak obvinění připomněli, trestného činu zpronevěry se může dopustit osoba, která dosavadního vlastníka nebo držitele vyloučí z držení, užívání a nakládání s věcí. Za situace, kdy společnost M. C., spol. s r. o., měla lešeňové komponenty v držení, správce konkursní podstaty je následně mohl vydat, přičemž tato společnost nebyla v civilním sporu žalována a zavázána je společnosti P., spol. s r. o., vydat, když předtím došlo k jednání a reklamacím ve věci kvalitativní i kvantitativní, a tudíž se nemohli dopustit vědomého jednání naplňujícího skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu. Hodnocení soudů proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obvinění v podrobnostech vznesli výhrady ke znaleckým posudkům, jež byly vypracovány společností N., spol. s r. o., a Ing. V. M., přičemž blíže rozvedli i skutečnosti vyplývající z dalších znaleckých posudků či jiných důkazů.
Dále obvinění poznamenali, že kontrolou skutečně převzatého objemu lešeňového materiálu zjistili rozsáhlé rozdíly mezi materiálem společností M. C. , spol. s r. o., skutečně převzatým a materiálem, jenž byl společností P., spol. s r. o., vykazován jako předaný a fakturovaný. V rozsahu úbytku provedli v březnu, červenci a srpnu roku 2001 kvantitativní reklamace dodávek, na které jmenovaná společnost reagovala pouze v prvém případě. Soudy též nezhodnotily, že společnost M. C. , spol. s r. o., vracela dobrovolně společnosti P., spol. s r. o., komponenty po 15. 12. 2000 vratkami, a to v dovolání blíže specifikovanými. U vráceného zboží se jednalo o finanční objem v rozsahu 4.000.000,- Kč až 5.000.000,- Kč. Společnost P., spol. s r. o., účelově konstatovala nižší rozsah plateb, než jí obvinění nechali za společnost M. C., spol. s r. o., zaslat. Nebylo vyhověno jejich žádosti o doložení podkladů k ověření správnosti údajů poškozené společnosti, které zřejmě z důvodu porušování daňových předpisů, nebyly znaleckému ústavu předloženy. Návrh na výslech znalce Ing. V. M., a to spolu s předložením všech znaleckých posudků, které pro společnost P., spol. s r. o., zpracovával, byl prvostupňovým soudem zamítnut. Soudy též chybně vycházely z toho, že veškeré komponenty jsou majetkem společnosti P., spol. s r. o., a pro jejich společnost jsou cizí věcí. Neurčily, o jaký konkrétní typ smlouvy se mezi oběma společnostmi mělo jednat, ačkoliv řádné zjištění typu smlouvy a jejích náležitostí určuje možnost (dovolenost) dispozice s věcí. Rovněž nezjišťovaly, v jakém rozsahu byla společnost M. C., spol. s r. o., v prodlení s plněním svého platebního závazku, a zda tedy vůbec bylo odstoupení společnosti P., spol. s r. o., od rámcové smlouvy provedeno platným úkonem.
Podle obviněných spočívá hodnocení soudů na nesprávném právním posouzení, pokud mylně vycházely z toho, že předmětné komponenty lešení jsou věci určené identicky a nikoliv genericky, kdy k převodu vlastnictví nedochází. Zdůraznili, že s ohledem na znaky jednotlivých komponentů lešení a jejich samostatnou neidentifikovatelnost je zřejmé, že se v případě lešení jednalo o věci určené genericky, které společnost M. C. , spol. s r. o., neměla vypůjčeny, ale půjčeny. Podle jejich názoru nemohlo být lešení společnosti svěřeno, ale půjčeno, neboť se stala jeho vlastníkem se závazkem vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. V tomto směru odkázali na Komentář k občanskému zákoníku, C. H. BECK, 7. vydání, str. 832, výklad k ustanovení §657 obč. zák., rovněž to plyne z bodu VII.7.3. rámcové smlouvy o pronájmu lešení, který ocitovali. I svědkyně I. Š. konstatovala, že jednotlivé komponenty lešení nelze identifikovat, lze je určit pouze podle druhu, tj. podle toho, o který konkrétní druh trubek P. UP se jedná. Rozpoznat, zda dochází ke krácení téhož lešení či lešení jiného, stejného druhu, nakoupeného od jiného subjektu, není možné. Obvinění dovodili, že lešeňové komponenty nemohly být ve vztahu ke společnosti, jejímiž jednateli byli, cizí věcí, ale jednalo se o soubor majetku druhově určeného, který byl nabyt s eventuálním závazkem věci stejného druhu vrátit. Tedy do vlastnictví věřitele převést věci stejného druhu (pokud by k uvedenému nedošlo, nahradit jejich hodnotu). Případná jiná dohoda ve smlouvě není z povahy vztahu možná, a pokud bylo dohodnuto, že lešeňové komponenty zůstávají ve vlastnictví pronajímatele, jedná se o ujednání neplatné. Ujednání svědčí o tom, že pronajímateli bylo zřejmé, že lešení nelze pronajmout, tedy nelze na ně sjednat ani finanční leasing. Proto se snažil takovýmito ujednáními deklarovat stav, jako kdyby k převodu vlastnictví nedošlo.
Závěrem dovolání obvinění poukázali na dlouhodobost vedeného trestního řízení, kdy veškeré důkazy, pokud byly proti nim získány, byly značně hypotetického charakteru, spočívající na úvaze znalce a nikoliv na prokázání toho, že k uvedeným skutečnostem reálně došlo. Poškozená společnost se soudy nespolupracovala a konkursního řízení proti společnosti M. C., spol. s r. o., i trestního řízení proti obviněným použila namísto řádného obchodního sporu. Doklady, které poskytla soudu, jsou nedostatečné a o originálech tvrdí, že je již nemá.
Z popsaných důvodů obvinění J. H. a P. H. navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 3 T 10/2003-1900, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 90/2010, a podle §265m tr. ř. rozhodl o jejich zproštění z obžaloby, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně podrobně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. S námitkami, jež obvinění uplatnili, se z důvodů, které jsou ve vyjádření blíže argumentačně rozvedeny, neztotožnila. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl společné dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování obou mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných J. H. a P. H. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných J. H. a P. H., pokud v podstatné části mimořádných opravných prostředků v podrobnostech vytýkají nesprávná skutková zjištění, neúplnost dokazování a vadné hodnocení důkazů. Primárně skutkovou námitkou je i jejich tvrzení ohledně způsobené škody, neboť nevytýkají nedostatek hmotně právního charakteru, např. že při stanovení výše škody nebylo postupováno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, které skutečnosti soud vzal v daném případě za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných J. H. a P. H. a proč nevyhověl jejich návrhům na provedení dalších důkazů. Se skutkovými závěry, jak je soud prvního stupně učinil, se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze (srov. argumentaci na str. 6 a násl. rozsudku).
V dovolání obvinění J. H. a P. H. též vytýkají, že zjištěným jednáním nenaplnili znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., což dovozují i ze znění některých ustanovení smlouvy uzavřené mezi oběma zainteresovanými společnostmi. Tyto námitky, jež jsou v dovolání blíže rozvedeny, obsahově naplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Předně nelze akceptovat tvrzení, které bylo v dovoláních uplatněno, že soudy obou stupňů nesprávně právně vyhodnotily, že předmětné komponenty souboru lešení, které byly na základě Rámcové smlouvy o dlouhodobém pronájmu lešení uzavřené dne 16. 7. 1999 mezi společnostmi P., spol. s r. o. (pronajímatel) a M. C. , spol. s r. o. (nájemce) pronajaty, jsou cizí věcí. I podle Nejvyššího soudu se v případě této smlouvy jedná o nájemní smlouvu uzavřenou podle ustanovení §663 a násl. obč. zák. s tím, že během nájemního vztahu a bez splnění dalších smluvních podmínek ani po jeho samotném ukončení nedochází k převodu či přechodu vlastnictví z pronajímatele na nájemce (viz zejména bod X.10.1 smlouvy, který stanovil: „Všechno pronajaté lešení zůstává majetkem pronajímatele“ ). Rovněž lze připomenout stále relevantní judikát, že „Věcí ve smyslu trestného činu zpronevěry jsou veškeré předměty majetkové hodnoty, i věci zastupitelné, i takové, jež podle svého určení nemají býti odvedeny (vráceny) in specie, nýbrž toliko in generále, neboť zákon nečiní při zpronevěře rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými“ [srov. rozhodnutí č. 3489/1929 publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948)]. Ostatně na všechny tyto skutečnosti již oprávněně poukázal Vrchní soud v Praze ve zrušujícím usnesení ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 6 To 79/2006, přičemž nelze souhlasit s dovoláními ani v tom směru, že soudy neurčily o jaký typ smlouvy se mezi zainteresovanými společnostmi jednalo. Současně je namístě připomenout i judikát, z něhož plyne, že „Statkem způsobilým být předmětem zpronevěry jsou i věci spotřebitelné a zastupitelné (i hotové peníze)“ [srov. rozhodnutí č. 4062/1931 publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948)]. Z popsaných důvodů nelze akceptovat ani námitku obviněných, spočívající v tvrzení, že se mezi zainteresovanými společnostmi jednalo o smlouvu o půjčce ve smyslu ustanovení §657 obč. zák., a proto komponenty lešení – věci určené genericky nebyly společnosti M. C. , spol. s r. o., svěřeny, neboť se stala jejich vlastníkem. V této souvislosti též zcela nepřiléhavě odkázali na bod VII.7.3. smlouvy, jenž stanovil: „Náhrada za nevrácené či poškozené lešení se vypočítává z katalogové prodejní ceny snížené o 18% a uhrazené nájemné“ . Zde je nutno zdůraznit, že z citovaného toliko náhradového smluvního ujednání rozhodně nelze dovodit, že by komponenty lešení přešly do vlastnictví společnosti M. C. , spol. s r. o., jak je naopak nepatřičně argumentováno v dovolání.
Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku na str. 4 mimo jiné konstatoval: „Od počátku obžalovaní nehradili řádně a včas fakturované částky za pronájem odebraného lešení. Přestože dne 1. 6. 2000 byli upozorněni faxovou zprávou pronajímatele, že pokud nebudou hradit nájemné řádným způsobem, bude společnost P., spol. s r. o., nucena odstoupit od smlouvy, neuhradili dlužné nájemné požadovaným způsobem, a proto dne 24. 8. 2000 odstoupila společnost P., spol. s r. o., od smlouvy s tím, že nájemce je ve více jak 90ti denním prodlení se zaplacením nájemného ve výši 1.528.138,- Kč.“ S poukazem na toto skutkové zjištění nelze v dovolání oprávněně zpochybňovat právní úkon, kterým společnost P., spol. s r. o., odstoupila od předmětné smlouvy, neboť její bod IV.4.1. stanovil, že „pronajímatel je oprávněn odstoupit od nájemní smlouvy ihned, pokud dojde ze strany nájemce k prodlení platby nájemného delší než 90 dnů.“ Zmíněný postup byl v souladu i s ustanovením §679 odst. 3 věty druhé obč. zák. Současně je potřebné zdůraznit, že postup společnosti P., spol. s r. o., vyvolal právní účinky předpokládané v bodu IV.4.4. smlouvy, jenž stanovil, že „V případě ukončení nájmu odstoupením pronajímatele od nájemní smlouvy resp. výpovědí nájemního vztahu ze strany nájemce se tento zavazuje k vrácení lešení do skladu sídla pronajímatele v kompletním a nepoškozeném stavu s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Nájemce je povinen vrátit lešení nejpozději v den vypršení výpovědní lhůty.“ Ze zápisu o jednání obou smluvních stran ze dne 13. 9. 2000 vyplývá, že obviněný P. H. za přítomnosti svého právního zástupce JUDr. L. „potvrdil oprávněnost odstoupení společnosti P., spol. s r. o., od rámcové smlouvy, a dále se za společnost M. C. , spol. s r. o., zavázal postupně vrátit pronajímateli lešení tak, aby do 15. 12. 2000 bylo vracení ukončeno“ (str. 8 rozhodnutí prvostupňového soudu).
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. zakotvuje, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Z ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. se cizí věcí rozumí movitá věc, jenž nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit (viz Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1444). Svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem (následně v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když skutek rozsudečného výroku, který popisuje jednání obviněných J. H. a P. H. (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obvinění si společně přisvojili cizí věc (bez oprávnění užívali komponenty lešení, které byly vlastnictvím společnosti P., spol. s r. o., odmítali je vrátit a hodlali si je ponechat), která jim byla svěřena (na základě smlouvy uzavřené mezi společnostmi P., spol. s r. o. a M. C. , spol. s r. o., od které ale prvně jmenovaná společnost odstoupila), a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu (společnosti P., spol. s r. o., ve výši nejméně 6.435.988,- Kč). Svým jednáním obvinění naložili se svěřenou věcí (komponenty lešení) v rozporu s účelem, k němuž jim byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Proto nelze akceptovat jejich odkaz na rozhodnutí č. 18/1957 Sb. rozh. tr., že „Každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřovatele nemůže být považována za zpronevěru“ , neboť o takový případ se nejedná. Pokud obvinění argumentovali tím, že předmětné komponenty lešení byly umístěny na stavbách či jiných akcích společnosti M. C. , s. r. o., nebyly tudíž užívány bez vůle je předat, tak zcela pomíjejí podstatnou okolnost, že společnost P., s. r. o., jim k úplnému navrácení pronajatých věcí neposkytla žádný jiný časový prostor, než termín 15. 12. 2000, který nerespektovali a předmět ukončeného nájemního vztahu vlastníku nevrátili. Byť obvinění dokonce způsobili škodu formálně naplňující zákonný znak škody velkého rozsahu, kterou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, tak s ohledem zejména na skutečnost, že trestní řízení trvalo nepřiměřenou délku (prakticky devět let), a při uvážení, že spodní hranice škody velkého rozsahu byla překročena toliko nevýrazně, krajský soud v tomto případě oprávněně poukázal na nenaplnění materiálního znaku [§88 odst. 1 tr. zák.] a skutek posoudil podle mírnějšího již zmíněného zákonného ustanovení. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění, je v jednání obviněných naplněn nejméně úmysl nepřímý ve smyslu znění §4 písm. b) tr. zák., který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Obvinění věděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je vlastnictví cizí věci, a pro případ, že takový následek způsobí, byli s tím srozuměni. Na jejich srozumění je možno zcela důvodně usuzovat z toho, že nepočítali s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představovali jako možný. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to v daném případě znaku značné škody, postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti. Jednání obviněných, jinak osob, jež před spácháním předmětného skutku žili řádným životem, je nebezpečné pro společnost, která spočívá především ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, jenž úmyslně porušili. Způsobená výše škody podstatně podle §88 odst. 1 tr. zák. zvyšuje stupeň nebezpečnosti jimi spáchaného trestného činu pro společnost, čímž je z hlediska materiální stránky naplněna i aplikovaná kvalifikovaná skutková podstata daného trestného činu.
Obvinění J. H. a P. H. v dovolání rovněž uvádí, že vztahy mezi poškozenou společností P., spol. s r. o., a společností M. C. , spol. s r. o., jejímiž tehdy byli jednateli, byly obchodněprávně sporné, do kterých by neměly zasahovat prostředky trestní represe a poukazují na princip „utima ratio“. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněnými, jak byl v soudním řízení zjištěn, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obvinění totiž svým jednáním naplnili všechny znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku. Přitom není překážkou vzniku trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi výše uvedenými společnostmi byl založen smlouvou uzavřenou podle občanského práva, kterou ale obvinění také porušili. Podstatné je, že jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc, pokud obvinění zpochybňují možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jejich výhradami i z důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob a právnických osob.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obvinění J. H. a P. H. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byli pravomocně uznáni vinnými. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem i příslušná tzv. právní věta. S poukazem na skutková zjištění je nepřípadná výtka obviněných, že jejich jednání by snad mohlo být posouzeno jako trestný čin podle §249 tr. zák., neboť v daném případě se nejednalo toliko o přechodné užívání cizí věci. Právní námitky, které byly obviněnými formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. H. a P. H., neboť je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k