ECLI:CZ:US:2016:4.US.2527.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2527/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. M., t. č. Věznice Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem Plzeň, Bedřicha Smetany 167/2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2016 č. j. 7 To 211/2016-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 4. 11. 2015 byl podle §283 odst. 1 písm. d) ve spojení s §278 odst. 2 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, v níž byl rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 4 T 554/2014 uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji jako nedůvodnou zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Proti posledně jmenovanému soudnímu rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost, neboť tvrdí, že Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, proč nevyhověl návrhu na provedení dalšího důkazu, ani z něj není patrné, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele opřenou o nově navrhovaný důkaz. Stěžovatel dále uvádí, že Okresní soud Plzeň-město doručoval dne 2. 6. 2016 usnesení stížnostního soudu JUDr. Davidu Kourovi, ačkoli nejpozději dne 1. 2. 2016 věděl, že stěžovatel má jiného obhájce. Později bylo usnesení doručeno v listinné podobě i stěžovateli. Usnesení stížnostního soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno až 11. 7. 2016, a to až poté, kdy obhájce dopisem ze dne 13. 6. 2016 upozornil Okresní soud Plzeň-město, že mu usnesení stížnostního soudu nebylo dosud doručeno. Tímto postupem mělo být zasaženo do práva stěžovatele na svobodnou volbu obhájce zaručenou čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházejícího, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také není orgánem činným v trestním řízení, a není proto jeho úlohou činnost těchto orgánů nahrazovat. Ze své pozice je Ústavní soud oprávněn pouze posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 či III. ÚS 2288/15).
Jak Ústavní soud již dříve opakovaně uvedl, že v řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení §278 trestního řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04). Úkolem ústavního soudnictví tak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2959/10 či III. ÚS 2850/12).
Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud naplnil požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jeho rozhodování kladeny. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že okresní soud rozhodoval při zachování všech práv stěžovatele, který byl podrobně vyslechnut, a byly provedeny všechny potřebné důkazy. Ztotožnil se s náhledy okresního soudu, a s odkazem na jeho závěry zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.
Ústavní soud se dále přesvědčil, že okresní soud v odůvodnění svého usnesení srozumitelně a podrobně vysvětlil, že stěžovatelem nebyly předloženy ani navrženy k provedení jakékoli nové důkazy, které by mohly ovlivnit původní rozhodnutí o vině. Objasnil, že návrh stěžovatele směřuje nikoli k objasnění nových skutečností, ale ke změně původního hodnocení zákonným způsobem provedených důkazů, což však není důvodem pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud nenalezl v postupu krajského soudu nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu neodpovídá skutečnosti. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
Pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se doručení usnesení krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli napadeným postupem doručování nevznikla žádná újma z hlediska možnosti využití zákonných opravných prostředků a Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení považoval za zachovanou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu