ECLI:CZ:US:2016:4.US.2612.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2612/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G, zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 116/2015-271 ze dne 1. června 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 27. 5. 2016 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem č. j. 70 Co 116/2015-271 ze dne 1. 6. 2015 potvrdil jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále též "okresní soud") č. j. 0 P 50/2013-225 ze dne 12. 9. 2014, jímž bylo stěžovateli (otci) určeno výživné na nezletilého P. v částce 3 000 Kč měsíčně za období od 7. 8. 2009 do 30. 4. 2013 a v částce 2 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 2013 nadále, a jímž bylo zvýšeno výživné pro dříve nezletilého M. na částku 4 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2011 do 30. 4. 2013 a na částku 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 2013 nadále (původní výživné dle rozsudku z roku 2007 činilo pro nezletilého P. 1 500 Kč měsíčně a pro nezletilého M. 2 500 Kč měsíčně, přičemž nezletilý P. se nacházel ve střídavé výchově obou rodičů). V odstavcích výroků, dle nichž byl stěžovatel povinen uhradit nedoplatky na výživném pro oba nezletilé do jednoho měsíce ode dne doručení rozsudku, změnil krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že povolil stěžovateli hrazení nedoplatku ve splátkách. Krajský soud stanovil, že nedoplatek, který činil ve vztahu k nezletilému P. 135 323 Kč a ve vztahu k dříve nezletilému M. 61 000 Kč, uhradí stěžovatel tím způsobem, že v případě nezletilého P. zaplatí první splátku ve výši 50 000 Kč do třiceti dnů od doručení rozsudku, druhou splátku ve výši 50 000 Kč zaplatí nejpozději do 31. 12. 2015 a třetí splátku ve zbývající výši nejpozději do 31. 3. 2016. U dříve nezletilého M. pak krajský soud určil výši splátky na 1 500 Kč měsíčně s tím, že první splátka bude uhrazena do tří dnů od doručení rozsudku a další splátky pak společně s běžným výživným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy při stanovení výživného nesprávně vyhodnotily rozsah jeho finančního zatížení a vystavily jej tak nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Stěžovatel zejména nesouhlasil s termíny splatnosti nedoplatku na výživném, kdy poukazoval na skutečnost, že tyto není objektivně schopen dodržet.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předně považuje za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) není ostatně proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
K otázce výše výživného je pak ustáleně judikováno, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §85 odst. 2, §96 odst. 1 zákona o rodině, resp. ustanovení §913 a §915 o. z.). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci rozhodování je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že krajský soud shora nastíněným požadavkům na realizaci své rozhodovací činnosti dostál. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se řádně zabýval všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného a svou úvahu o nutnosti přehodnocení výše výživného oproti stavu v roce 2007, logicky a přiléhavě odůvodnil. Nutno zdůraznit, že nebyl zohledněn toliko příjem stěžovatele, nýbrž i jeho majetkové poměry a celková životní úroveň; v této souvislosti poukázal krajský soud na skutečnost, že stěžovatel je spoluvlastníkem hodnotné nemovitosti, že z dědictví získal částku 110 000 Kč a že k jeho životní úrovni významně přispívá i jeho družka. Pokud šlo o termín splatnosti dlužného výživného, krajský soud v tomto ohledu odvolání stěžovatele vyhověl, maje za nepřiměřené, že okresní soud uložil stěžovateli zaplatit částku dosahující téměř 200 000 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozsudku. Současně ovšem vyjádřil názor, že stěžovatel si měl a mohl vytvořit finanční rezervu, neboť s uložením povinnosti platit výživné musel, zejména v případě nezletilého P., jemuž v letech 2009 až 2013 neuhradil ničeho, počítat. Krajský soud dále považoval za vhodné, s ohledem na postižení nezletilého P. a s ním spjaté výdaje, aby mu bylo dlužné výživné uhrazeno co nejdříve. Jelikož Ústavní soud neměl těmto podrobně odůvodněným úvahám krajského soudu, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Namítal-li stěžovatel, že došlo rovněž k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, je třeba uvést, že napadené rozhodnutí samo o sobě do sféry osobnostních práv stěžovatele nikterak nezasahuje. Postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Pokud stěžovatel konstruoval možné budoucí ohrožení osobnostních práv v důsledku trestního řízení v případě nesplnění soudem uložené povinnosti, šlo o závěr předčasný, závisející na skutečnostech, o nichž není jisto, zda nastanou.
Ústavnímu soudu tak v daném případě nezbylo, než uzavřít, že nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu