ECLI:CZ:US:2016:4.US.2621.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2621/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Nováka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň - sever, Obvodní oddělení policie Město Touškov, při projednávání jeho trestního oznámení na neznámého pachatele ze dne 24. 4. 2016, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-sever, Obvodní oddělení policie Město Touškov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 8. 2016 Zdeněk Novák (dále jen "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud
a) zakázal příslušným orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jeho práv a svobod, a
b) přikázal příslušnému policejnímu orgánu projednat jím podané trestní oznámení, a při splnění zákonných podmínek zahájil trestní stíhání, případně věc odevzdal příslušnému orgánu k projednání přestupku.
II.
Z ústavní stížnosti a k ní připojených sdělení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 19. 1. 2016 a Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 5. 2016, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 8. 2015 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Jiřího Vlasáka podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který mu měl ořezáním zničit okrasné túje vysázené na jeho pozemku v obci Vochov u plotu se sousedním pozemkem.
Vyrozuměním ze dne 5. 11. 2015 Policie České republiky, Krajské oddělení policie Plzeňského kraje, Obvodní oddělení policie Město Touškov (dále jen "policejní orgán") stěžovateli sdělil, že provedeným šetřením ve smyslu §158 odst. 1 tr. řádu nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 tr. řádu.
S vyrozuměním policejního orgánu ze dne 5. 11. 2015 stěžovatel nesouhlasil a dne 12. 1. 2015 podal okresnímu státnímu zastupitelství žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu.
Dne 19. 1. 2016 přípisem č. j. ZN 123/2015-17 okresní státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že po přezkoumání, zda lze na základě dosud shromážděných podkladů učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, či nikoliv, došlo k závěru o zjevné nedůvodnosti podezření z jakékoliv trestné činnosti; svůj závěr podrobně odůvodnilo a stěžovatele poučilo o možnosti požádat o přezkoumání vyřízení podání nejblíže vyšší státní zastupitelství.
Krajské státní zastupitelství v Plzni vyrozuměním ze dne 24. 5. 2016 stěžovateli sdělilo, že na základě jeho podnětu ze dne 24. 4. 2016 přezkoumalo postup policejního orgánu, jakož i postup státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, a dospělo k závěru, že policejní orgán nepochybil, pokud v dané věci nezahájil úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu, a současně nepochybila ani státní zástupkyně, pokud uvedený postup policejního orgánu shledala správným a o tomto svém závěru stěžovatele informovala přípisem ze dne 19. 1. 2016.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo domáhat se u orgánu veřejné moci ochrany svých práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrekapituloval skutkový stav a vyjádřil názor, že orgány činné v trestním řízení se jeho trestním oznámením zabývaly nedostatečně a nepostupovaly s náležitou péčí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), z hlediska práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel tvrdil, že toto jeho právo bylo porušeno nezahájením trestního stíhání třetí osoby, která túje rostoucí na jeho pozemku poškodila.
Orgány činné v trestním řízení dospěly k názoru, že v souvislosti s trestním oznámením stěžovatele nebyly zjištěny jakékoliv skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.
Ústavní soud obecně připomíná, že Listina ani Úmluva nepřiznávají komukoliv, a tudíž ani stěžovateli jako poškozenému, jakékoliv základní právo na zahájení trestního řízení proti třetím stranám; v tomto směru již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, též na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá."
K postavení poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud vyjádřil mj. i v nálezu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531), v jehož bodu 31 uvedl, že již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje.
Obdobně judikoval opakovaně i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku velkého senátu ze dne 20. 3. 2009 ve věci Gorou proti Řecku (2), (stížnost č. 12686/03, odst. 24; dostupný na adrese http://www.echr.coe.int) znovu uvedl, že Úmluva nepřiznává jakékoliv právo na stíhání nebo odsouzení třetí osoby za trestný čin.
Z uvedeného nutno dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla založena na jeho mylném předpokladu, že jako poškozený měl základní právo na trestní stíhání třetí osoby za trestný čin; toto právo mu ovšem nenáleželo a tudíž nezbylo, než jeho ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu