ECLI:CZ:US:2016:4.US.2767.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2767/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. B., V. V., K. V. a M. V., zastoupených Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Národní 340/21, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 č. j. Ncp 3334/2014-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelky se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
II
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí žaloby na zaplacení náhrady škody na zdraví vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 137/2012, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Věc byla vrchnímu soudu předložena s námitkou stěžovatelek, že ve sporu o náhradu škody za usmrcení člena rodiny žalobců při dopravní nehodě by měl být uplatněný nárok posuzován jako nárok na ochranu osobnosti podle §13 o. z., který náleží v prvním stupni do věcné příslušnosti krajských soudů [srov. §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2013)]. Žalobci (s kanadským občanstvím) uvedli, že se jedná o námitku předčasnou, a to dokud není postaveno najisto, podle kterého práva (českého, německého, nebo kanadského) budou uplatněné nároky posouzeny; zároveň uvedli, že nároky uplatňují jako škodu z titulu ublížení na zdraví v podobě psychické újmy, nikoliv jako nárok z důvodu porušení osobnostních práv podle §11 o. z. (srov. vyjádření k výzvě ze dne 20. 10. 2014). K věcné příslušnosti se vyjádřil i předkládající soud s tím, že se nejedná o spor na ochranu osobnosti.
Vrchní soud zdůraznil, že žalobci, kteří se domáhají náhrady škody za usmrcení člena rodiny při dopravní nehodě, požadují jednorázové odškodnění pozůstalým včetně renty pro nezletilé děti a manželku podle práva německého, příp. kanadského. Současně poukázal na to, že žalobci neuplatňují nároky z titulu ochrany osobnosti; nejde o spor na ochranu osobnosti a tedy o výjimku uvedenou v §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy by k projednání a rozhodnutí byly věcně příslušné krajské soudy. Vrchní soud uzavřel, že věcná příslušnost okresních soudů k projednání věci vyplývá z §9 odst. 1 o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2013) a žalobci nepochybili, když žalobu podali u obvodního soudu.
III
Stěžovatelky v ústavní stížnosti stručně poukázaly na důvody pro její přípustnost, neboť rozhodnutí o věcné příslušnosti sice řeší dílčí procesní otázku, avšak rozhodnutí podle §104a o. s. ř. má zásadní význam, je úzce spjato s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 148/13) a je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelky následně shrnuly dosavadní průběh řízení, uplatněné nároky a zdůraznily, že vrchní soud se s jejich argumentací nijak nevypořádal, právní posouzení jejich námitek chybí a napadené rozhodnutí, které je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 a I. ÚS 59/11), řádně, srozumitelně a přesvědčivě neodůvodnil.
IV
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti neopomíjí zásadu subsidiarity, která vychází z §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle níž lze ústavní stížností zásadně napadat jen konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95). V tomto směru by byla předložená ústavní stížnost nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí ryze procesní povahy.
Ústavní soud však z této zásady vymezil v minulosti výjimky, a to připuštěním možnosti přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Vždy se však musí jednat o rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a kdy je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Mezi taková rozhodnutí byla zařazena i rozhodnutí soudů o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř., a to pro jejich úzkou vazbu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a také s přihlédnutím k hospodárnosti soudního řízení. Ústavní soud již dlouhodoběji nepovažuje za žádoucí odkládat posouzení otázky tvrzeného porušení práva na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 904/08, II. ÚS 2193/10, II. ÚS 148/13). Ústavní soud konstatuje, že taková situace nastala i v právě souzené věci a podaná ústavní stížnost je proto přípustná a projednatelná.
V
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelkám i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem a s odůvodněním Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti však musí konstatovat, že vrchní soud věnoval pozornost námitkám stěžovatelek a svoje rozhodnutí odůvodnil; respektoval přitom procesní stránku souzené věci a do určité (vhodné a nutné) míry se dotkl také její věcné stránky. S podstatou této části procesní stránky věci, tj. posouzení právních předpokladů a podmínek určení věcné příslušnosti, se vypořádal dostatečně a jasně.
Pokud stěžovatelky odkazují na judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08 a I. ÚS 59/11), v obou případech napadená rozhodnutí vrchního soudu nebyla odůvodněna a soud se tedy ani nevypořádal s argumentací týkající se věcné příslušnosti. V jedné z těchto věcí (sp. zn. I. ÚS 904/08) navíc "sám vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti připustil vadnost svého rozhodnutí". Ústavní soud pochopitelně tehdy neopomněl skutečnost, že vrchní soud rozhodoval podle §104a o. s. ř. a že takové usnesení podle §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být odůvodněno. Současně však Ústavní soud také dovodil, že možnost neodůvodňovat usnesení podle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Důvody pro tento postup spočívají nejen ve vlastním významu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, ale také v jeho přezkoumatelnosti, coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý (řádný) proces. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Zejména půjde o situaci, kdy účastníci ve vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž vrchní soud není srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků (třeba i stručně) vypořádal.
Takto v právě souzené věci postupoval Vrchní soud v Praze, který své rozhodnutí odůvodnil, vyslovil v něm dostatečně jasně svůj závěr o tom, že se nejedná o spor na ochranu osobnosti a nejde proto o výjimku podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém postupu, když napadené usnesení bylo odůvodněno a bylo z něj možno seznat srozumitelné důvody.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelek. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelek.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu