ECLI:CZ:US:2016:4.US.2795.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2015, č.j. 180 C 130/2012-156, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2015, č.j. 8 Co 135/2015-169, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, č.j. 33 Cdo 5668/2015-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2015, č.j. 180 C 130/2012-156, soud stěžovatelce, coby žalobkyni, nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2015, č.j. 8 Co 135/2015-169, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, č.j. 33 Cdo 5668/2015-253, bylo dovolací řízení zastaveno.
II.
Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 30, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Dále Ústavní soud považuje za nutné upozornit na to, že přestože je stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, ústavní stížnost obsahuje některé nelogické formulace a v podstatě postrádá ústavněprávně relevantní argumentaci. Navzdory této skutečnosti je však z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelka brojí tomu, že jí soudy nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a že byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, když má za to, že obecné soudy její poměry posoudily nesprávně. V tomto rámci také Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a částečně návrhem nepřípustným dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
IV.
Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat majetkové poměry stěžovatelů a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
V.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, č.j. 33 Cdo 5668/2015-253, bylo řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2015, č.j. 8 Co 135/2015-169, zastaveno, a to dle §241b odst. 2 o.s.ř., části věty před středníkem, a §104 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla povinna uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jenž jí ve spojení s usnesením soudu prvního stupně nepřiznal osvobození od soudního poplatku a neustanovil jí advokáta pro řízení o žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014), dovodil Nejvyšší soud, že je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o její žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud zhodnotil přímo jako soud dovolací, přičemž tento postup zdůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015. Nejvyšší soud dále konstatoval, že sdílí názor, který přijal odvolací soud, resp. soud prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala své aktuální majetkové poměry tak, aby jí mohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o.s.ř. Poněvadž stěžovatelka své aktuální poměry přes výzvu okresního soudu nedoložila, ve vztahu k poměrům, které doložila v roce 2012 a které jsou pro svou neaktuálnost nepoužitelné, Nejvyšší soud pouze poukázal na to, že stěžovatelka neuvedla všechny okolnosti, jež jsou podstatné pro posouzení opodstatněnosti její žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, když opomněla uvést, že kromě částečného invalidního důchodu a dalších dávek sociálního zabezpečení má příjem z nemovitosti, kterou pronajímá. Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nelze u ní pokládat za splněné ani předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ve smyslu §30 o.s.ř. Protože ani přes výzvu soudu prvního stupně (usnesení ze dne 29. 10. 2015, č.j. 180 C 130/2012-221), stěžovatelka neodstranila nedostatek povinného zastoupení, dovolací soud dovolací řízení podle §241b odst. 2 o.s.ř., části věty před středníkem a §104 odst. 2 o.s.ř. zastavil.
Dle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. je přístup k dovolacímu soudu omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem, a to kromě výjimek uvedených v odstavci druhém a třetím citovaného ustanovení. Nedostatek právního zastoupení představuje odstranitelnou vadu dovolacího řízení, nepodaří-li se však tuto vadu odstranit, nemůže být věc dovolacím soudem meritorně projednána.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka byla řádně vyzvána a poučena o nutnosti odstranit nedostatek dané podmínky řízení (nesprávnost či nedostatečnost tohoto poučení ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá). Dovolací soud se pak v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu a odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu zabýval zjištěním, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ve smyslu §138 o.s.ř. a §30 o.s.ř., načež dovodil, že tomu tak není, protože nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, když řádně a věrohodně nedoložila své majetkové poměry (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, č.j. 25 Cdo 1191/2015). Za situace, kdy stěžovatelka neodstranila nedostatek povinného zastoupení, ačkoli k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána, a kdy zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro to, aby byl stěžovatelce ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, bylo řízení o podaném dovolání podle ustanovení §241b odst. 2 o.s.ř. a §104 odst. 2 o.s.ř. zastaveno.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a své závěry ohledně zastavení dovolacího řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu také zcela adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu. Předmětná ustanovení byla dovolacím soudem interpretována i aplikována ústavně konformně a řádně odůvodněn byl nejen zvolený postup, ale vyloženy byly také úvahy, které soud vedly k učiněným závěrům. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud nepovažuje za extrémní, svévolnou či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak toto rozhodnutí přehodnocovat.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního a krajského soudu, musí být posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolací řízení zastavil. Stěžovatelka má přitom povinnost podat dovolání procesně regulérním způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 o.s.ř. Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), však stěžovatelka řádně neuplatnila, což představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby tento opravný prostředek nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1423/16 ze dne 17. 5. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2710/15 ze dne 22. 9. 2015). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka tedy ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
VI.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta, částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu