ECLI:CZ:US:2016:4.US.2931.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2931/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem Šumavská 22, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 č. j. 27 Co 151/2015-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 3. 9. 2014 č. j. 125 C 78/2012-232, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2015 č. j. 125 C 78/2012-255, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (dále jen "stěžovatel") částku 16 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 15. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále řízení co do povinnosti žalované zaplatit stěžovateli úroky z prodlení z částky 16 680 Kč od 4. 9. 2012 do 14. 11. 2012 zastavil (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit "státu" na náhradě nákladů řízení částku 11 373 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet Okresního soudu v Kladně (výrok IV.).
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně (ve znění citovaného opravného usnesení) v napadených výrocích I., III. a IV. změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 16 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z částky 16 680 Kč od 15. 11. 2012 se zamítá (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám žalované (výrok II.), stěžovatel je povinen zaplatit České republice -Okresnímu soudu v Kladně náhradu státem placených nákladů řízení ve výši 11 373 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a konečně, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 033,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok IV.).
Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval a doplnil dokazování podle §213 odst. 1 až odst. 4 o. s. ř. konstatoval správná zjištění soudu prvního stupně a dále především zjistil, že Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna"), prokazatelně upozorňovala společnost A7 - Rent Car, s. r. o., že nelze akceptovat náhradu nájemného za jakékoliv poskytované náhradní vozy v souvislostmi s pojistnými událostmi, jež mají být hrazeny z povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ale pouze nájemné za náhradní vozy stejné kategorie a za obvyklé ceny nájemného. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že v souzené věci byla mezi společností A7 - Rent Car, s. r. o. a žalovanou uzavřena dne 20. 6. 2011 pouze jedna ručně psaná smlouva o nájmu náhradního vozidla značky Audi A6 registrační značky X. a žalovaná (by) měla povinnost hradit nájemné pronajímateli (případně rozdíl tohoto nájemného oproti částce uhrazené pojišťovnou vozidla, jehož řidič dopravní nehodu zavinil) toliko v případě, že by jí bylo možno klást k tíži nějaké porušení povinnosti.
Odvolací soud konstatoval, že žalovaná ani řidič jejího vozidla nebyli viníky dopravní nehody, vozidlo žalované mělo platnou STK a žalovaná poskytla nutnou součinnost k uplatnění pojistného plnění za užívání náhradního vozidla. Konečně žalovaná sama žádný závazek vůči společnosti A7 - Rent Car, s. r. o., z titulu uzavřené smlouvy o nájmu movité věci ze dne 20. 6. 2011, tj. hradit nájemné předmětného náhradního vozidla ze svých prostředků, neměla. Pokud tedy zde nebyl žádný závazek žalované vůči společnosti A7 - Rent Car, s. r. o., pak plněním stěžovatele ze dne 4. 7. 2011 této společnosti ve výši 39 600 Kč (coby nájemného předmětného náhradního vozidla), jež (sice) bylo fakturováno žalované, nemohl být plněn dluh žalované vůči uvedené společnosti, neboť neexistoval. Nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce ve smyslu §454 o. z., neboť nenastala situace, že by stěžovatel za žalovanou plnil vůči společnosti A7 - Rent Car, s. r. o. to, co by po právu měla (jinak) plnit žalovaná sama (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 289/2001 a 33 Cdo 973/98). Mohlo nastat pouze - plnil-li stěžovatel skutečně uvedenou částku společnosti A7 - Rent Car, s. r. o. - bezdůvodné obohacení této společnosti na úkor stěžovatele, neboť ta by takto přijala plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 o. z.
Současně krajský soud uzavřel, že stěžovatelem uplatněný nárok (i kdyby byl dán) je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. z., a tak mu není možné poskytnout soudní ochranu, a to při zohlednění toho, že stěžovatel se domáhá plnění na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2011. V ní se žalovaná měla zavazovat k případnému dorovnání ze strany pojistitele neuhrazeného nájemného ze svých prostředků, stejně jako na základě příjmového pokladního dokladu č. 094/2011 ze dne 4. 7. 2011 a konečně také písemné plné moci, jíž měla žalovaná stěžovatele zmocnit k jejímu zastupování vůči pojišťovně, přičemž na všech těchto listinách se nacházejí znaleckým posudkem prokázané nepravé podpisy žalované. Krajský soud rozpor s dobrými mravy v souzené věci shledal také v personální propojenosti stěžovatele se společností Cagliostro, s. r. o., v minulosti se společností A7 - Rent Car, s. r. o., a konečně také v tom, že tato společnost, ač byla pojišťovnou prokazatelně upozorňována, že neproplatí poskytnutí náhradního vozidla vyšší cenové kategorie v plné výši, žalovanou o této skutečnosti neinformovala a ponechala ji v domnění, že nebude muset za nájem náhradního vozidla nic platit.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2016 č. j. 28 Cdo 5148/2015-398 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. odmítl, když s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. připomněl, že dovoláním napadeným výrokem pod bodem I. bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v částce 16 680 Kč, jež nepřesahuje zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti, jež je (jak sám stěžovatel připomíná) obsahově totožná s (z procesní opatrnosti podaným) dovoláním, podrobně popisuje věcnou a procesní stránku souzené věci. Uvádí, že před odvolacím soudem proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování, a to i o skutečnostech, o nichž se před soudem prvního stupně takové dokazování nekonalo, a soud neposkytl stěžovateli dostatek času, aby se seznámil se žalovanou vznesenými novými tvrzeními. Došlo tak k porušení zásady dvouinstančnosti. Stěžovatel mimo jiné poukazuje na nepřípadnost argumentace judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 289/2001 a 33 Cdo 973/98, když však druhý z nich mu je neznámý, neboť se mu jej "nepodařilo nalézt". Stěžovatel dále zdůrazňuje, že "výklad soudu (roz. odvolacího) směřuje k tomu, že autopůjčovna nemá právo na zaplacení řádného nájemného, když se předpokládá, že náhradu za nájemné zaplatí pojišťovna a ta to neučiní. To je však chybný právní závěr." Stěžovatel konečně připomíná, že posouzení konkrétního jednání z pohledu souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o. z. vždy závisí na posouzení soudem; odvolací soud však věc neposoudil v souvislostech, nezabýval se účelem, pohnutkami a důsledky jednání stran, stejně jako absolutizoval závěr znalce o nepravosti (zkomolených) podpisů žalované na předmětných listinách.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; bylo aplikováno adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud zřetelně uvedl, specifikoval a průkazně vysvětlil důvody pro jeho přijetí. Z pohledu odvolacím soudem uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany odvolacího soudu (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho obsáhlá a opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí krajského soudu i s relevantním právním posouzením věci, jež vedlo tento soud k jeho rozhodnutí.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že odvolací soud vyšel po řádném dokazování (provedeném před soudem prvního stupně a doplněném jím samotným) a po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a po právním posouzení věci k závěru o nedůvodnosti žaloby. Ústavní soud nemůže v této souvislosti přisvědčit stěžovateli o rozsáhlosti dokazování před odvolacím soudem, neboť odvolací soud některé důkazy zopakoval a jiné doplnil, avšak meritorně nedospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Příslušná zjištění nebyla zásadními skutkovými zjištěními a ani rozhodujícím způsobem neovlivnila právní posouzení toho, zda mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce. Důvody, na jejichž základě změnil rozhodnutí prvostupňového soudu a žalobu zamítl, vypovídají o náležitém právním posouzení souzené věci. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval případný kasační zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel namítá porušení zásady dvouinstančnosti řízení, pak jeho námitce nelze přisvědčit ani z toho důvodu, že z ústavního pořádku nárok na dvouinstančnost civilního řízení dovodit nelze (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu: rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 586/05, II. ÚS 1846/08, Pl. ÚS 38/13, III. ÚS 925/15).
Ústavní soud ale nemůže přisvědčit stěžovateli ani v jeho dalších tvrzeních. V prvé řadě je nutno uvést, že odvolacím soudem použité odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu jsou přiléhavé; při této příležitosti Ústavní soud nemůže pominout okolnost, že stěžovateli "nic nebrání" v tom, aby i ten z judikátů, který se mu "nepodařilo nalézt" označil za nepřípadný pro argumentaci. Obdobně nelze souhlasit se stěžovatelovou úvahou nad tím, že snad výklad odvolacího soudu směřuje k tomu, že autopůjčovna nemá právo na zaplacení řádného nájemného. Odvolací soud nic takového netvrdí ani nenaznačuje, pouze připomíná v rámci skutkového posouzení věci poměry mezi účastníky předmětného vztahu a jejich možnou právní kvalifikaci. Ústavní soud tedy žádné pochybení ústavně právní povahy neshledal, ucelená argumentace odvolacího soudu řeší podstatné otázky, a to včetně přiléhavého posouzení stěžovatelem uplatněného nároku jako nároku v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. z.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu