ECLI:CZ:US:2016:4.US.300.16.1
sp. zn. IV. ÚS 300/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. P., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou se sídlem Jinočany, Lidická 262, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 č. j. 9 To 594/2015-43 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2015 č. j. 6 PP 175/2015-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Kladně. Podání stěžovatele doručené dne 20. 4. 2016 Ústavní soud neposuzoval, neboť nebylo podáno prostřednictvím právního zástupce.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy porušily zákaz dvojího přičítání vyplývající z ústavního principu ne bis in idem, když zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění odůvodňovaly jeho předchozí trestnou činností, která již byla zvažována při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu. Stěžovatel je dále přesvědčen, že trestní soudy nepřihlédly k výrazné pozitivní změně jeho chování, ke které došlo v posledních letech a která je patrná i z toho, že k poslednímu kázeňskému postihu stěžovatele došlo v roce 2010. Krajský soud v Praze pak podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že o stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání. Stěžovatel trestním soudům také vytýká, že se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly s některými jeho tvrzeními a námitkami.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
V posuzované věci trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ve výkonu trestu neprokázal polepšení, a to na základě hodnocení odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Soudy přitom poukázaly na kázeňské tresty, které byly stěžovateli uloženy, přičemž přihlédly k tomu, že poslední kázeňský trest byl uložen již v březnu 2010. Na základě dalších okolností však vyhodnotily chování stěžovatele jako spíše průměrné, resp. konstatovaly, že vzhledem ke značné kriminální narušenosti stěžovatele a jeho předchozímu kázeňskému selhávání by projevy jeho polepšení musely být daleko přesvědčivější.
Podmínku podmíněného propuštění spočívající v tom, že lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života, považovaly trestní soudy za nesplněnou nejenom na základě samotné trestní minulosti stěžovatele (konkrétně se jednalo o čtyři předchozí odsouzení), ale také na základě charakteru předchozí trestné činnosti stěžovatele (šlo o velmi závažnou násilnou trestnou činnost) a skutečnosti, že se stěžovatel trestné činnosti dopouštěl i poté, co byl již dvakrát ve výkonu trestu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že přihlédnutí k předchozí trestné činnosti, jejímu charakteru a dalším souvisejícím okolnostem je jedním z relevantních faktorů pro vytvoření prognózy budoucího chování odsouzeného z hlediska nebezpečí opakování trestné činnosti. Nemůže se jednat o druhý postih za trestný čin a tedy o porušení principu ne bis in idem. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz §42 písm. p) a §59 trestního zákoníku].
Ústavní soud musí také odmítnout námitku stěžovatele, že Krajský soud v Praze rozhodoval o jeho stížnosti v neveřejném zasedání. Trestní řád neukládá stížnostnímu soudu, aby rozhodoval ve veřejném zasedání (srov. §147 a násl. trestního řádu), takže projednání stížnosti v neveřejném zasedání bylo zcela v souladu se zákonem (srov. §240 trestního řádu). Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení přitom nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Praze se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud (viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14).
Lze tedy shrnout, že výše uvedené úvahy trestních soudů lze považovat za zcela racionální a závěry, které z nich byly vyvozeny, za řádně odůvodněné. Trestní soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly s relevantní argumentací stěžovatele a svým postupem nijak nezasáhly do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu