ECLI:CZ:US:2016:4.US.3049.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3049/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Davidem Dvořákem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 23. července 2015, č. j. 58 Co 32/2015-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 23 Nc 1537/2009-21, bylo odvolání stěžovatelky (povinné) proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 7. září 2009, č. j. 23 Nc 1537/2009-5, odmítnuto pro opožděnost. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že usnesení o nařízení exekuce (č. j. 23 Nc 1537/2009-5) jí bylo doručováno na adresu, na níž je evidována v centrální evidenci obyvatel, ačkoliv na uvedené adrese (obecního úřadu) nebydlí, není zde k zastižení, a to přesto, že jinou adresu, na které stěžovatelka skutečně bydlí, soudu řádně a včas sdělila a soudy ji na ni dříve i doručovaly písemnosti. V důsledku špatného doručování získala stěžovatelka povědomost o nařízení exekuce pozdě a její odvolání bylo jako opožděné odmítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 a sp. zn. II. ÚS 264/09, které se týkají práva na spravedlivý proces a zabývají se problematikou doručování. S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřila za Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, předsedkyně senátu 23 Nc, která plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto uvedla, že doručovací adresu je na místě posuzovat pragmaticky, ve vazbě na konkrétní řízení; opačný postup by vedl k porušení právní jistoty, která se týká všech účastníků řízení. Skutečnost, že stěžovatelka bydlí jinde než na evidované adrese, nebyl soudu v projednávané věci znám.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 1537/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka založila svoji argumentaci v ústavní stížnosti především na námitkách proti postupu při doručování rozhodnutí o nařízení exekuce, uvádí, že jakkoliv byla v návrhu uvedena její faktická adresa, soudní exekutor jí zasílal písemnosti, včetně usnesení o nařízení exekuce, na adresu jejího trvalého pobytu, která je uvedena v centrální evidenci obyvatel. Podle tohoto údaje stěžovatelka bydlí sice ve stejné obci, avšak je evidenčně přihlášena k trvalému pobytu formálně na obecním úřadě, kde ovšem nemá schránku a není ji tak možno písemnosti doručovat.
Jak je přitom z korespondence stěžovatelky se soudy zřejmé, své opravné prostředky podala prostřednictvím datové schránky zřízené dne 9. června 2014 (č. l. 43). Podle záznamů o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu (č. l. 17 a 31) má stěžovatelka jako svoji adresu trvalého bydliště uvedenou adresu obecního úřadu. Jak je dále možné zjistit z webu http://nahlizenidokn.cuzk.cz/, je stěžovatelka spoluvlastnicí nemovitosti, kde i podle svého tvrzení fakticky bydlí, a nic jí tedy nebránilo zkonsolidovat faktickou a evidenční adresu.
V případě nesouladu adres evidenčního a faktického pobytu, který je zjevně způsoben nezodpovědným přístupem stěžovatelky, není možno nepřízeň z toho plynoucí klást za vinu orgánu veřejné moci, který ve svém postupu respektoval právní předpisy. Podle §46b písmeno a) o. s. ř. se doručují písemnosti na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, neuvede-li adresát jinou adresu pro doručování. S ohledem na fakt, že soudní exekutor doručoval první písemnost ve věci, není možné za presumované uvedení jiné adresy považovat sdělení poskytnuté soudu v jiném řízení a je věcí účastníka, aby adresa vedená v centrální evidenci souhlasila s faktickým bydlištěm.
Stěžovatelka nedbala dostatečně svých vlastních zájmů a v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do práva na spravedlivý proces, které zaručuje, jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, možnost domáhat se svých práv v řízení probíhajícím podle zákonem stanovených pravidel soudního řízení. Vlastní vinou zaviněné zmeškání lhůty není možné považovat za porušení práva na spravedlivý proces; proto v projednávaném případě Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu