ECLI:CZ:US:2016:4.US.3067.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3067/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezletilé V. B., zastoupené zákonnou zástupkyní V. K., zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2015, č. j. 5 To 35/2015-2299, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2015, č. j. 33 T 1/2015-2185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i příslušná ujednání Úmluvy o právech dítěte.
Výše uvedeným rozsudkem byl odsouzen i otec stěžovatelky pro trestný čin podle §240 odstavce 3 trestního zákoníku, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, k tresu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Současně byl vydán i výrok o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v rozsudku specifikovaných nemovitých věcí a práv k nim, ve vlastnictví stěžovatelky. Následné odvolání stěžovatelky i dalších osob bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že orgány činné v trestním řízení porušily její právo na objasnění věci a na obhajobu. Uvedla, že jí, respektive její zákonné zástupkyni a jejímu zmocněnci, bylo znemožněno bránit práva v trestním řízení. Nemovité věci byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 3. listopadu 2014 (č. j. KRPT-258387/TČ-2012-070082), rozhodnutí jí bylo doručeno, avšak nebyla řádně poučena o svých právech. Zákonná zástupkyně byla vyslechnuta jakožto svědek a nemohla se vyjádřit k věci.
Stěžovatelka dále uvedla, že celou řadou pochybení byla porušena její práva. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že zabrané nemovitosti byly získány z výnosu trestné činnosti otce stěžovatelky, který měl způsobit státu mnohamilionovou škodu. Pro rozhodnutí o zabrání věci je přitom rozhodné prokázat, že věc byla získána trestným činem. Soudy se však nezabývaly otázkou, zda obžalovaní získali prostředky svým trestním jednáním, jaké byly toky případného výtěžku a zda byly poskytnuty právě stěžovatelce. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, kterému přísluší posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv. Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat.
V souladu s čl. 4 Ústavy ČR, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, má řízení před Ústavním soudem subsidiární charakter; to znamená, že existují-li námitky týkající se tvrzeného zkrácení v základních právech, je věcí stěžovatele, aby je uplatnil ihned, nikoliv teprve v ústavní stížnosti (viz například sp. zn. III. ÚS 117/2000, zveřejněno pod č. N 111/19 SbNU 79, či http://nalus.usoud.cz). Jak je totiž patrné z rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka brojila výhradně proti faktu, že nemovité věci byly pořízeny za prostředky získané trestnou činností; otázka absence poučení policejním orgánem nebyla v jejím opravném prostředku zmíněna. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že stěžovatelka proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nemovitostí podala v zastoupení zákonnou zástupkyní opravný prostředek, který byl odmítnut jako nedůvodný.
Jde-li o námitky stěžovatelky ohledně prokázání, že nemovité věci byly nabyty za prostředky získané trestnou činností, má Ústavní soud za to, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací se s touto námitkou vypořádaly dostatečně. Z jejich rozhodnutí je patrné, že otec stěžovatelky obchodoval s drahými kovy, aniž by však, při vědomí nutnosti platit z těchto obchodů DPH, tuto daň platil. Způsobil tak škody ve výši 94 720 311 Kč, zčásti sám, zčásti společně se spoluobžalovaným. Je iluzorní tvrdit, že není prokázáno, že se tímto jednáním neobohatil za situace, kdy jemu blízké osoby bez jiných prokazatelných příjmů nabyly nemovité věci v časové souslednosti s trestnou činností obžalovaného.
Podle čl. 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek (odstavec 1); vlastnictví přitom zavazuje a nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odstavec 3), přičemž za takový lze placení daní považovat (odstavec 5). Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech či na majetku, lze za jeho spáchání uložit. Za porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) nelze bez dalšího považovat fakt, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatelka, její nesouhlas je sice pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení respektovaly platné právo, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a za daného stavu věci Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal stěžovatelkou tvrzená pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Nad rámec odůvodnění pak Ústavní soud konstatuje, že v obdobné věci rozhodl rovněž o ústavní stížnosti přítelkyně otce stěžovatelky (sp. zn. IV. ÚS 3072/15).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu