ECLI:CZ:US:2016:4.US.3072.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3072/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Nataši Hanákové, zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2015, č. j. 5 To 35/2015-2299, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2015, č. j. 33 T 1/2015-2185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i příslušných ujednání Úmluvy o právech dítěte.
Výše uvedeným rozsudkem byl vydán i výrok o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty - v rozsudku specifikovaných nemovitostí, které byly ve vlastnictví stěžovatelky. Následné odvolání stěžovatelky i dalších osob Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že orgány činné v trestním řízení porušily její právo na objasnění věci a na obhajobu a že jí bylo znemožněno bránit řádně svá práva v trestním řízení. Nemovitosti byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 3. listopadu 2014 (č. j. KRPT-258387/TČ-2012-070082), stěžovatelka však nebyla řádně poučena o svých právech, v řízení před soudem nebyla řádně vyslechnuta a nemohla se dostatečně vyjádřit k věci. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že zabrané nemovité věci byly získány z výnosu trestné činnosti, které se však nedopustila stěžovatelka; pro rozhodnutí o zabrání věci je přitom rozhodné prokázat, že věc byla získána v důsledku trestného činu. Soudy se však nezabývaly otázkou, zda obžalovaní získali prostředky svým trestním jednáním, jaké byly toky případného výtěžku a zda z nich měla stěžovatelka prospěch, respektive, zda z něj nabyla předmětné nemovitosti. Proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, kterému přísluší posoudit, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva; není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. V souladu s čl. 4 Ústavy ČR, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, má řízení před Ústavním soudem subsidiární charakter. To znamená, že existují-li námitky týkající se tvrzeného zkrácení v základních právech, je věcí stěžovatele, aby je uplatnil ihned, nikoliv až v ústavní stížnosti, kterou je třeba chápat jako ultima ratio (viz například sp. zn. III. ÚS 117/2000, zveřejněno pod č. N 111/19 SbNU 79, či http://nalus.usoud.cz). Jak je totiž patrné z rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka brojila výhradně proti faktu, že nemovitosti byly pořízeny za prostředky získané trestnou činností; otázka absence poučení policejním orgánem nebyla v tomto opravném prostředku zmíněna. Jak je přitom dále z odůvodnění rozsudku zřejmé, stěžovatelka proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nemovitostí podala v zastoupení zákonnou zástupkyní opravný prostředek, který byl odmítnut jako nedůvodný.
Jde-li tedy o námitku stěžovatelky ohledně prokázání, že nemovité věci byly nabyty za prostředky získané trestnou činností, má Ústavní soud za to, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací se s ní vypořádaly dostatečně. Z jejich rozhodnutí je patrné, že přítel stěžovatelky obchodoval s drahými kovy, aniž však, při vědomí nutnosti platit z těchto obchodů DPH, tuto daň platil. Jeho jednáním vznikla škoda, která byla vyčíslena na 94 720 311 Kč, přičemž z části se na trestné činnosti podílel s druhým odsouzeným. Nalézací soud jednoznačně v řízení dovodil, že mezi tímto jednáním a nabytím nemovitostí z nedostatečně prokazatelných příjmů stěžovatelky existuje časová souvislost.
Podle čl. 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek (odstavec 1); vlastnictví přitom zavazuje a nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odstavec 3), za které lze placení daní považovat (odstavec 5). Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech či na majetku, lze za jeho spáchání uložit. Za porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) nelze bez dalšího považovat fakt, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatelka; její nesouhlas je sice pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení respektovaly platné právo, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a za daného stavu věci Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal stěžovatelkou tvrzená pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu