ECLI:CZ:US:2016:4.US.3082.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3082/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) E. F., 2) R. H., 3) M. J., 4) M. S. a 5) I. T., všech zastoupených Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, č. j. 5 Tdo 317/2015-68, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 10 To 279/2013-3140, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. června 2013, č. j. 17 T 136/2011-3001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavce 2 v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odstavců 1 a 3 trestního zákona ve stádiu pokusu a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále byl stěžovatelům uložen zákaz výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu tří let. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl, následné dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti popsali průběh řízení před soudy a obsáhle prezentují svůj nesouhlas s jejich závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Namítají, že nalézací soud se jejich obhajobou vůbec nezabýval a jejich argumentaci v rozsudku nezmínil. Ani v rámci řízení o opravných prostředcích soudy námitky stěžovatelů neměly správně zhodnotit a tím měly zasáhnout do jejich práv. Trestní řízení podle stěžovatelů probíhalo jednostranně, byla ignorována obhajoba, hrubě bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zákaz libovůle při rozhodování soudu. Rozhodnutí postrádají řádné odůvodnění, přičemž zejména nalézací soud svoji jednostrannost projevil formulací svých závěrů. Odkázali rovněž na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1104/08, sp. zn. III. ÚS 181/2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 či sp. zn. III. ÚS 617/2000). V ústavní stížnosti namítli podjatost konkrétního soudce, opomenuté důkazy a opomenuté námitky. S ohledem na uvedené okolnosti navrhli zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Proto ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje pouze na taková pochybení, která u stěžovatele vyvolávají reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva či svobody nebo je alespoň ohrožují. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé, coby členové statutárního orgánu, při výkonu své funkce, jednali způsobem, který nebyl dostatečně transparentní, a vedl ke zjednodušení možnosti smluvního partnera domáhat se smluvní sankce, kterou sami zvýšili. Jak je z předložených písemností patrné, stěžovatelé opakovaně uplatňují shodné námitky, jež předložili již v rámci řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly, ale dospěly k závěrům odlišným od očekávání stěžovatelů, respektive, jejich argumentům nepřikládaly takový význam, jak stěžovatelé očekávali. Takový postup ovšem není stěžovateli naříkaným zásahem do jejich práv.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odstavec 1). Soud není povinen provádět všechny důkazy, jichž se účastníci domáhají, vysvětlí-li přezkoumatelným způsobem, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu. Jen soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnost, která je sporná nebo právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy zhodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odstavec 5 trestního řádu) v duchu klíčové zásady volného hodnocení důkazů.
Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, právo na spravedlivý proces (čl. 36 a následné Listiny) zaručuje jednání soudu podle předem stanovených pravidel, a to jak procesního charakteru, tak i hmotněprávních (čl. 39 Listiny). Z napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatelé měli k dispozici procesní nástroje a užili je způsobem, který považovali za dostačující. Fakt, že soudy dospěly k jiným závěrům než oni, je třeba chápat jen jako polemiku s nimi. Odkaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu nepovažuje Ústavní soud za případný.
Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že námitkami stěžovatelů se soudy podrobně zabývaly. Nalézací soud podrobně popsal, jaké důkazy provedl a jaké závěry z nich dovodil. Krajský soud se důkladně zabýval odvolacími námitkami, stejně jako soud nejvyšší námitkami dovolacími. Opakovaně přitom shledaly správnost jednoznačného závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatelů.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu