ECLI:CZ:US:2016:4.US.3102.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3102/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. I., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 2 T 87/2012-863 ze dne 1. 11. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 510/2012-971 ze dne 17. 1. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 561/2013 ze dne 2. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 7. 11. 2014 i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 2 T 87/2012-863 ze dne 1. 11. 2012 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, kterých se, zkráceně řečeno, dopustil tím, že coby prokurista společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., IČ: 25518259, v blíže neurčené době v létě roku 2005 padělal na směnkách na částku 1 353 750 Kč a na částku 249 900 Kč, obě s datem splatnosti 30. 9. 2005, jakož i na směnečném ujednání ze dne 20. 7. 2005 svůj podpis a podpis své manželky s ověřovacími doložkami Městského úřadu v Poličce ze dne 22. 7. 2005 a následně je jako pravé předal směnečnému věřiteli, poškozené společnosti BCS Engineering, a. s. Předmětné směnky byly vystaveny k zajištění pohledávky, jež vůči společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., evidovala poškozená společnost z titulu smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 1998 na zhotovení přípravné a projektové dokumentace stavby lihovaru. Jejich prostřednictvím stěžovatel docílil toho, že jednak poškozená společnost vzala zpět dříve podanou žalobu na zaplacení sjednané ceny za dílo ve výši 1 353 750 Kč a jednak pokračovala ve smluvních plněních dle dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo, který byl mezi oběma stranami uzavřen dne 20. 7. 2005. Stěžovatel takto jednal s počátečním úmyslem uvést věřitele v omyl a dosáhnout nevymahatelnosti pohledávky vůči společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., tím, že bude v případě budoucího soudního sporu moci napadnout pravost směnek předložených věřitelem - poškozenou společností, což také později učinil a způsobil tak poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 1 602 750 Kč. Za popsanou trestnou činnost a za sbíhající trestný čin křivého obvinění dle §174 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 91 T 123/2010-372 ze dne 28. 3. 2011, soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku se zařazením do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně stěžovateli dále uložil povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 1 603 650 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 7 To 510/2012-971 ze dne 17. 1. 2013 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově dle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Odvolací soud kromě toho v souladu s §85 odst. 2 trestního zákoníku uložil stěžovateli povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 561/2013 ze dne 2. 7. 2014 jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti nejprve podrobně popsal vývoj případu a obsah vydaných rozhodnutí, načež vznesl řadu námitek skutkového i procesního charakteru, s nimiž se dle jeho názoru obecné soudy v průběhu předchozího řízení řádně nevypořádaly. Stěžovatel jmenovitě nesouhlasil se způsobem, jakým obecné soudy posoudily jím namítanou nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jestliže obecné soudy při úvahách o právní kvalifikaci aplikovaly současnou právní úpravu, tj. trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, s odůvodněním, že tato úprava je pro obviněného příznivější, pak v otázce promlčení trestního stíhání měly dle přesvědčení stěžovatele přistoupit k užití starého trestního zákona účinného v době činu. Tato úprava je pro něho výhodnější, neboť při zvolené právní kvalifikaci promlčecí lhůta činí podle §67 trestního zákona 5 let, zatímco podle §34 trestního zákoníku 10 let. V dané trestní věci by tak promlčecí lhůta začala běžet někdy od poloviny 2005 a skončila by v červnu 2010, přičemž k zahájení trestního stíhání došlo až dne 15. 11. 2011. Pokud obecné soudy zvolily opačný postup, tj. přihlédly k delší promlčecí lhůtě, v konečném důsledku podle stěžovatele nepřijatelně rozšířily podmínky jeho trestní odpovědnosti a prolomily zákaz retroaktivity.
Nad rámec výše uvedeného stěžovatel v podaném návrhu popřel spáchání jemu vytýkaných trestných činů, přičemž rozporoval zejména naplnění subjektivní stránky předmětné trestné činnosti. Připomněl, že o trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku by se mohlo jednat pouze za předpokladu, že by při uzavírání smlouvy o dílo, tzn. již od úvodní fáze inkriminovaného obchodu, věděl, že úhradu za poskytnuté plnění druhou stranou neprovede. Tento počáteční záměr v trestním řízení dle mínění stěžovatele prokázán nebyl, což vylučovalo existenci podvodného úmyslu a v návaznosti na to i existenci úmyslu u zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, který byl s trestným činem podvodu neoddělitelně spjat. Stěžovatel důrazně odmítl tvrzení obecných soudů, že své jednání dopředu plánoval. Popsanou konstrukci označil za nelogickou a nereálnou, neboť jej pasuje do úlohy člověka s nadpřirozenými vlastnostmi, schopného odhadovat budoucí jednání poškozené společnosti. Úvahy obecných soudů podle stěžovatele nereflektují ani tu skutečnost, že již v polovině roku 2009 podal trestní oznámení s tím, že směnky jsou falešné, přičemž poškozená společnost tak učinila až v lednu 2011.
Poslední skupina námitek směřovala do výroku, jímž byl poškozené společnosti přiznán nárok na náhradu škody. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel vytýkal, že při určení výše údajně způsobené škody nepostupovaly v souladu s požadavky trestního řádu, a naopak bez bližšího znaleckého zkoumání převzaly vyčíslení škody, které předložila poškozená společnost, od níž následně v rozporu se zákonem odvíjely samotnou kvalifikaci trestného činu. Stěžovatel poukázal na znění §137 trestního zákoníku a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že výše škody musí odpovídat rozdílu hodnoty pohledávky bezprostředně před útokem a bezprostředně po útoku. V této souvislosti podotkl, že poškozená svou pohledávku za společností ŠPERLÍK Brno, s. r. o., odepsala v roce 2003. V roce 2005, v době tvrzené emise falešných směnek, již měla pohledávka nulovou účetní hodnotu, nebyla tedy součástí aktiv poškozené společnosti, což dokládá její účetní závěrka sestavená ke dni 31. 12. 2005. Stěžovatel z řečeného dovozoval, že obecná tržní hodnota pohledávky se blížila k nule. Absence aktivní pohledávky u poškozené podle něj pak svědčila o neexistenci dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo i tvrzených směnek, jež poškozená ve svém účetnictví rovněž neevidovala. Stěžovatel se dále dovolával promlčení nároku poškozené společnosti na náhradu škody podle ustanovení §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedl, že čtyřletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet již v roce 2006, kdy poškozenou informoval o tom, že nemá v držení pravé směnky. Nejpozději od tohoto momentu byla poškozená zpravena o okolnostech svědčících pro riziko vzniku škody, přičemž jako podnikatel - profesionál dbalý svých zájmů měla podniknout kroky k prověření takové informace. Její pasivitu nelze podle stěžovatele přičítat k jeho tíži a "nastavovat trvání občanských subjektivních práv". Stěžovatel podrobil kritice obecné soudy za to, že námitku nesprávně posoudily, resp. odvolací soud se jí nezabýval vůbec. Jeho rozhodnutí označil stěžovatel za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je přitom dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jinými slovy, v daném případě nelze konstatovat, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně jako není možno přisvědčit stěžovateli, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací. Naopak, z obsáhlého odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky předmětných trestných činů. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Současně Ústavní soud podotýká, že plně akceptuje závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele, a to včetně řešení otázky promlčení jeho trestního stíhání, jakož i způsob určení výše škody a posouzení otázky promlčení práva na její náhradu. Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem dotčené problematiky provedeným zejména Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Nic takového zjištěno však nebylo. Rozhodnutí obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů. V podrobnostech proto dále na ně odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelova námitka týkající se zániku jeho trestní odpovědnosti z důvodu uplynutí promlčecí doby je ovlivněna nesprávným právním náhledem na aplikaci §2 odst. 1 trestního zákoníku, případně §16 odst. 1 trestního zákona. Citovaná ustanovení shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu těchto ustanovení je třeba vzít v úvahu právní úpravu jako celek, což mimo jiné znamená, že při hodnocení podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu nelze právní úpravy navzájem kombinovat. Přestože obecné soudy stěžovatele na existenci tohoto pravidla v napadených rozhodnutích opakovaně upozornily, je z jeho stížnostní argumentace zřejmé, že jej nerespektoval. Promlčecí dobu podle trestního zákona v tvrzené délce 5 let totiž odvodil od trestní sazby (3 až 8 let) stanovené za trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 3 trestního zákoníku. Za spáchání zmiňovaného trestného činu přitom stěžovateli při užití dřívější právní úpravy hrozilo uložení trestu v rozmezí 5 až 10 let a promlčecí doba, jak správně poznamenaly obecné soudy, činila 12 let. Aplikace pozdější právní úpravy, a to i v otázce promlčení, při hmotně právním posouzení jednání stěžovatele představovala pro něj tedy zjevně příznivější variantu.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti bezezbytku dodržely.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu