ECLI:CZ:US:2016:4.US.3140.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3140/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. B., právně zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 829/2016-32, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2016 č. j. 13 To 35/2016-286 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 2 T 147/2015-251, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí (výslovně v ústavní stížnosti neuvádí zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale toto je z obsahu stížnosti logické), jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručeného články 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu pro Praha - západ ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 2 T 147/2015-251 uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku a za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnáct) měsíců. Dále mu byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest stanovený ve sto denních sazbách, přičemž jedna denní sazba činí 1.000,- Kč, tj. celkem 70.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 (sedm) měsíců.
Obviněný se měl uvedeného trestného činu dopustit tím, že dne 10. 11. 2013 prostřednictvím internetu, z IP adresy X. registrované na své jméno, prolomil zabezpečovací heslo e-mailového účtu poškozené Jarmily Říhové a přihlásil se do jejího uživatelského účtu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. K odvolání obviněného Krajský soud v Praze napadený rozsudek částečně zrušil a změnil výrok o trestu, přičemž podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 829/2016-32 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť dospěly ke skutkovým zjištěním, která nejsou v souladu s provedenými důkazy.
Stěžovatel popírá, že by se dané trestné činnosti dopustil a argumentuje tím, že v inkriminovaný den jel s automobilem do servisu pana Josefa Plichty.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že nesprávně interpretovaly znalecký posudek znalce Ing. Josefa Kincla a osobně ho nevyslechly; tento znalec by prý mohl potvrdit, že se na jeho IP adresu mohl připojit i jiný člověk. Soudy prý také vadně zhodnotily výpověď svědka Josefa Plichty ohledně toho, kde se obviněný pohyboval v kritické době. Dále stěžovatel zpochybňuje výpověď poškozené paní Říhové a tvrdí, že její výpověď, která má mimo jiné dokládat jeho vinu, nemůže obstát, neboť chybí další přímé důkazy, které by její pravdivost potvrzovaly.
Podle stěžovatele nebylo na základě provedených důkazů jednoznačně prokázáno jeho zapojení do shora uvedené trestné činnosti, tedy to, že by se on sám připojil do e-mailového účtu poškozené; za uplatnění zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo měl být tedy zproštěn viny.
Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, IV. ÚS 260/05, I. ÚS 3741/11, III. ÚS 1104/08, II. ÚS 623/05 a II. ÚS 262/04.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Ústavní soud připomíná, že přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy zásadně není jeho úkolem. Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by tyto sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených pravidel jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv.
Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li bezdůvodně provést navržené důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.
Ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je Ústavní soud oprávněn také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud má za to, že trestní soudy v projednávané věci shora uvedeným ústavněprávním požadavkům dostály. Jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil, přičemž náležitě objasnil, na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčení o vině stěžovatele. Ústavní soud má za to, že soud nalézací založil závěr o vině stěžovatele na uceleném řetězci logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž své úvahy stran hodnocení těchto důkazů přesvědčivě a zevrubně odůvodnil. Odvolací soud se s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, ztotožnil. Ani soud dovolací neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Jelikož soudy všech stupňů své závěry zcela řádně a přesvědčivě zdůvodnily, Ústavní soud neshledal prostor pro případné odlišné hodnocení skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů.
Nad rámec řečeného lze k jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvést:
Není správné stěžovatelovo tvrzení, že v dané trestní věci provedené důkazy byly nedostatečné, že nalézací soudy neodůvodnily neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů a svoje rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Nalézací soud provedl dokazování v souladu s principy trestního řízení, odůvodnil, proč nepřihlédl k výslechu pana Plichty a dalším listinným důkazům předloženým obhajobou stran daňových dokladů, které měly doložit, že se inkriminovaný den nacházel s autem v servisu. Předložené listinné důkazy neprokazovaly, že by v servisu byl v konkrétní den, a to 10. 11. 2013. Nalézací soud odůvodnil, proč považoval výpověď poškozené za věrohodnou, neboť tato vypovídala v souladu s předchozími výslechy a výpověďmi na policii a i v souladu s trestním řízením vedeným proti její osobě. Odvolací soud patřičně zdůvodnil též důvody, proč nebyl znalec Ing. Kyncl vyslechnut a dospěl ke stejnému hodnocení o vině stěžovatele, jako soud prvního stupně.
Odvolací soud též náležitě posoudil uložený trest, přičemž rozsudek okresního soudu změnil a trest odnětí svobody stěžovateli uložený snížil a peněžitý trest uložený soudem prvního stupně zrušil. Ústavní soud tomuto rozhodnutí o trestu nemá co vytknout.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každé jednotlivé věci a z konkrétních skutkových zjištění. Napadená rozhodnutí tedy nelze považovat za rozporná s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu