ECLI:CZ:US:2016:4.US.3197.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3197/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. N., zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 764/2016-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015 č. j. 21 Co 341/2015-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 200 000 Kč jako náhrady škody a částky 2 000 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 224/2013. V předmětném řízení stěžovatel jako vlastník jednotky napadl žalobou rozhodnutí Společenství vlastníků jednotek X. ze dne 7. 10. 2010, kterým byl schválen záměr požádat o příspěvek z programu Zelená úsporám a opatřit si úvěr. Vzhledem k tomu, že v mezidobí společenství vlastníků jednotek uzavřelo smlouvu o úvěru, vzal stěžovatel žalobu zpět. Škodu měl tvořit jeho podíl na splácení jistiny a úroků, nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout tím, že placení úroků na základě smlouvy o úvěru odporuje zásadám islámu, které stěžovatel vyznává. Nepřiměřená délka řízení tak měla zasáhnout do práva stěžovatele na svobodu vyznání.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání stěžovatele potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o zaplacení částky 3 178 000 Kč a potvrdil povinnost stěžovatele zaplatit žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náklady řízení, jejichž výši snížil na 300 Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k náhradě škody Městský soud v Praze odkázal na závěry soudu prvního stupně, podle kterých stěžovatel neprokázal vznik škody a není dána ani příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem škody, která by případně vznikla v důsledku uzavření smlouvy o úvěru. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy je podle odvolacího soudu žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve výši 22 000 Kč odpovídající celkové délce řízení, složitosti řízení a jednání poškozeného. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pokud stěžovatel svůj nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění odvozuje z porušení práva na svobodu náboženského vyznání, nelze takovému názoru přisvědčit, neboť nemá zákonnou oporu v ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů ohledně absence příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. Názor Nejvyššího soudu, podle něhož se nároky stěžovatele odvíjejí od skutečnosti, že na základě uzavřené smlouvy je stěžovatel jako člen společenství vlastníků jednotek povinen platit jistinu a úroky, považuje stěžovatel za zřejmý omyl. Stěžovatel totiž svůj nárok vyvozuje z toho, že zákon umožnil společenství vlastníků jednotek uložit závazky z úvěrové smlouvy stěžovateli přes jeho nesouhlas, přičemž prostředek nápravy stanovený zákonem - podání žaloby podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, tomu nezabránil. Vznikla tak škoda a újma na právu na svobodu vyznání stěžovatele, s níž je účast na úvěrových obchodech neslučitelná. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud nepřípustně rozšířil rozsah dovolacího přezkumu, za jehož základ vzal rozsudek soudu prvního stupně, neurčil správně právní otázky, na kterých závisí rozhodnutí odvolacího soudu, čímž zabránil posouzení předchozích vad řízení. Podle stěžovatele došlo také k porušení zásady hodnocení důkazů a k nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13 či IV. ÚS 2337/15). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoci soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů neshledal v dané věci existenci příčinné souvislosti jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Srozumitelně objasnil také otázku odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k nároku stěžovatele na přiměřené zadostiučinění odvozeného z porušení práva na svobodu náboženského vyznání.
Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Uvedl mimo jiné, že tím, že se stěžovateli nepodařilo dovoláním zpochybnit závěr soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou soudního řízení a uzavřením smlouvy o úvěru, od níž stěžovatel odvíjí vznik škody a nemajetkové újmy, je vyřešení dalších otázek, na nichž by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset, bezpředmětné, neboť ani jejich odlišné vyřešení dovolacím soudem by nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí. Dovolací soud dále objasnil, že přípustnost dovolání proti výroku ve věci samé nemohou založit případné vady řízení - namítané neprovedení důkazů - neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud může k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za zcela ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost nelze považovat za prostředek umožňující stěžovateli prosadit svůj názor na to, jak by soudy měly v její věci rozhodovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu