ECLI:CZ:US:2016:4.US.3233.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3233/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015 č. j. 30 Cdo 997/2014-298, v rozsahu, v jakém bylo dovolání odmítnuto co do částky 147 008 Kč, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013 č. j. 54 Co 119/2013-241, ve spojení s rozsudkem ze dne 4. prosince 2013 č. j. 54 Co 471/2013-261, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2012 č. j. 21 C 161/2006-215, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. srpna 2013 č. j. 21 C 161/2006-248, v rozsahu, v jakém byla žaloba co do částky 147 008 Kč zamítnuta, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v navrhovaném rozsahu, a to pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 303 810,50 Kč, se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2005 do zaplacení, jako náhrady škody představované náklady (platbami daňovým poradcům) vynaloženými stěžovatelkou v souvislosti s řízením před Finančním úřadem v Milevsku a Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, platebního výměru ze dne 18. 5. 2001 č. j. 14792/01/098960, zrušeného rozhodnutím uvedeného finančního ředitelství.
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovatelce 73 400 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 214 310 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení (výrok III). Soud, který nárok stěžovatelky posuzoval podle §7 odst. 1, §8 a §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a podle analogického použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), nepovažoval veškeré konkretizované právní úkony a ve vztahu k nim vynaložené náklady stěžovatelky za účelné.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 64 200 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak v tomto výroku a ve výroku II tento rozsudek potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, na která odkázal, ale částečně odlišně je právně posoudil. V této souvislosti uvedl, že soud je oprávněn posuzovat účelnost vynaložených nákladů a korigovat jejich výši; okolnost, že v rozhodné době tak zákon výslovně nestanovil, neznamená, že bylo možno úspěšně požadovat jakékoliv náklady, třeba i neúčelné. Odměna se pak určí podle §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a advokátního tarifu bez ohledu na skutečně zaplacené náklady podle smluvního plnění. Odvolací soud hodnotil účelnost konkrétních úkonů z větší části odlišně od soudu prvního stupně a jako správný potvrdil jeho rozsudek pouze do částky 9 200 Kč.
Doplňujícím napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta i do zbývající částky 10 000,50 Kč s příslušenstvím, o které nebylo dříve rozhodnuto. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 54 Co 471/2013-261 byl uvedený doplňující rozsudek potvrzen.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba citované rozsudky Městského soudu v Praze a oba citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba do částky 141 502,50 Kč s příslušenstvím, jakož i v nákladových výrocích, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání ve zbývajícím rozsahu (tj. v částce 147 008 Kč) není přípustné, neboť v napadeném rozsudku odvolacího soudu byla otázka, zda je soud při hodnocení výše nároku na náhradu škody podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, oprávněn posuzovat účelnost úkonů právní služby, a tím i vynaložených nákladů právního zastoupení, vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud připomněl, že mezi základní předpoklady vzniku nároku na náhradu škody náleží škodní událost (zde nezákonné rozhodnutí), škoda (zde vynaložené náklady na služby daňového poradce) a příčinná souvislost mezi škodní událostí a škodou. Účelnost přitom vyjadřuje právě vztah příčinné souvislosti. Hrazení zjevně bezúčelných nákladů by tak znamenalo popření těchto základních předpokladů (blíže judikát sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, jakož i v něm citovaná další rozhodnutí). Na tomto závěru nic nemění nic ani skutečnost, že ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, požadavek účelnosti výslovně nezmiňovalo. Nejvyšší soud proto dovolání v příslušném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula dosavadní průběh řízení a uvedla, že jedním ze stěžejních důvodů uplatňovaných v dovolání byla nepřezkoumatelnost rozsudků obvodního soudu i městského soudu. Stěžovatelka tvrdí, že ani jeden z obou soudů v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlil, proč a z jakých důvodů neshledal všechny úkony poskytnuté daňovými poradci v daňovém řízení za účelné; navíc z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vůbec seznatelný důvod, pro který uvedl jiný seznam úkonů právní služby, které (na rozdíl od soudu prvního stupně) považoval za účelné, k čemuž se stěžovatelka ani neměla možnost vyjádřit. Stěžovatelka se dále domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné a nelogické. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že dovolací soud její veškeré námitky, týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudků nižších soudů, ignoroval, mechanicky převzal odvolacím soudem provedený výčet účelných úkonů, a tím v podstatě "posvětil" libovůli obou soudů, sám zatížil napadené rozhodnutí protiústavní vadou nepřezkoumatelnosti a dopustil se svévole.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině útavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích, resp. v jejich napadených částech civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě její opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že to byl již Obvodní soud pro Prahu 1, který v odůvodnění rozsudku průkazně uvedl prameny (zejména faktury, jimiž byly stěžovatelce účtovány částky za poradenství, cestovní náhrady, stěžovatelčiny dopisy, výpovědi svědka, spisový materiál, protokoly a úřední záznamy), z nichž excerpoval podklady pro přehled o poskytovaných službách a pro výčet nákladů, jež vyhodnotil jako účelné. Následně také konkretizoval náklady, které považoval za vynaložené neúčelně. Obdobně Městský soud v Praze připomněl nejen skutková zjištění soudu prvního stupně, ale současně také uvedl důvody pro aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, když konkretizoval věcnou a časovou stránku jejich působnosti. Ústavní soud v této souvislosti nemůže nepřipomenout odvolacím soudem jasně dovozená oprávnění soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů a korigovat jejich výši [srov. také judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1277/2009) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1570/10)].
Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelčinu neodůvodněnou domněnku o vnitřní rozpornosti (a nelogičnosti) rozhodnutí odvolacího soudu, která zřejmě spočívá v tvrzené neseznatelnosti důvodu pro změnu seznamu účelných úkonů právní služby. Odvolací soud však jasně a přehledně v příslušné části odůvodnění (č. l. 6 a 7) nejprve obecně vysvětlil, a posléze konkrétně uvedl, které náklady považoval za účelné. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za logické, právně přiléhavé.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci dovolacího soudu. Jeho argumentace a připomínaná judikatura, týkající se hrazení zjevně bezúčelných nákladů, je dostatečně průkazná a přiléhavá. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatelky, že dovolací soud nejenže její argumentaci ignoroval, ale navíc také jí tvrzenou libovůli obou soudů posvětil. Ústavnímu soudu za této situace nezbývá, než poukázat na skutečnost, že dovolací soud nemůže rozhodnout o přípustnosti dovolání vůči té části napadeného rozhodnutí, která odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi. V souzené věci nenalezl Nejvyšší soud relevantní důvody pro překonání této praxe, když potvrdil, že požadavek existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a škodou je podmínkou účelnosti a vynakládaných výdajů.
Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu