ECLI:CZ:US:2016:4.US.3248.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3248/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Radky Hakl, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 743/2016-178, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 27 Co 356/2015-158, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 6. 2015, č. j. 3 C 499/2013-144, rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 12. 2013, č. j. 3 C 499/2013-67, a elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 4. 2011, č. j. 40 EC 205/2010-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě vydal dne 21. 4. 2011 elektronický platební rozkaz (dále jen "EPR") č. j. 40 EC 205/2010-23, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit 12 597 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Stěžovatelce (žalované) byl EPR doručen dne 11. 7. 2012 do vlastních rukou, namísto do datové schránky; žalovaná podala proti němu dne 1. 8. 2012 opožděně odpor, společně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř.
Okresní soud v Mostě odpor usnesením ze dne 3. 8. 2012, č. j. 40 EC 205/2010-32, odmítl; v odůvodnění se ovšem nevypořádal s návrhem na prominutí lhůty a otázkou řádného doručení platebního rozkazu. Z těchto důvodů Krajský soud v Ústí nad Labem výše uvedené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 17 Co 481/2012-50. Stěžovatelka poté vznesla námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Mostě, protože měla po celou dobu řízení bydliště v obvodu působnosti Okresního soudu Praha - východ, kam jí byl nakonec doručen i EPR. Proto Okresní soud v Mostě vyslovil svoji místní nepříslušnost usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 40 EC 205/2010-60, a věc postoupil Okresnímu soudu Praha - východ.
Okresní soud Praha - východ namísto vydání nového rozhodnutí, v němž by se vypořádal s namítanými vadami, vydal rozsudek pro uznání ze dne 23. 12. 2013, č. j. 3 C 499/2013-67, s odůvodněním, že se stěžovatelka nevyjádřila k důvodům žaloby na základě tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek zrušil usnesením ze dne 19. 7. 2014, č. j. 27 Co 216/2014-117, s odůvodněním, že nebylo doposud rozhodnuto o podaném odporu. Uložil přitom podřízenému soudu, aby rozhodl také o návrhu na prominutí zmeškání lhůty, na němž závisel další postup ve věci.
Okresní soud Praha - východ zamítl usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 3 C 499/2013- 144, návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu s odůvodněním, že byť lze péči o vážně nemocného manžela obecně posoudit jako vážný omluvitelný důvod, z předložených listin a vyjádření samotné stěžovatelky nevyplynulo, že by byla skutečně vyloučena z možnosti podat odpor v zákonné lhůtě. V posuzované době totiž jezdila na nákupy, komunikovala skrze datovou schránku a obstarávala běžné domácí práce; nebyl tak zjištěn závažný omluvitelný důvod pro postup podle §58 o. s. ř.
Krajský soud v Praze rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 10. 9. 2015, č. j. 27 Co 356/2015-158, s tím, že stěžovatelka nepečovala o nemocného manžela v takové intenzitě a rozsahu, aby se jednalo o nepřetržitou péči vylučující možnost podat včas tak jednoduchý procesní úkon, jakým je odpor proti platebnímu rozkazu, který nemusí být odůvodněn.
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 32 Cdo 743/2016-178, dovolání, jelikož stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a ěc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V postupu obecných soudů shledává také porušení práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces mělo být podle stěžovatelky porušeno tím, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Z tohoto faktu dovozuje stěžovatelka i porušení práva na zákonného soudce. Tím, že soudy nepřihlédly k její péči o nemocného manžela a neprominuly zmeškání lhůty, měly zasáhnout do jejího práva na rodinný život.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je ovšem částečně nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Ve vztahu k rozsudku pro uznání Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 12. 2013, č. j. 3 C 499/2013-67, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, a právně vzato neexistuje. Ohledně zbývajících napadených rozhodnutí je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nebylo vykročeno z ústavního rámce jejich činnosti; takové pochybení v daném případě ovšem neshledal. Zohlednil přitom, že EPR byl vydán ve sporu o zaplacení částky z hlediska dovolacího řízení bagatelní (12 597 Kč s příslušenstvím) - k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13. V zásadě jen z toho důvodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná; navíc nelze shledat porušení žádného ústavně chráněného práva v této věci.
Elektronický platební rozkaz byl sice vydán místně nepříslušným soudem, neboť bydliště žalované původně označené v žalobě bylo v Litvínově, který spadá do obvodu působnosti Okresního soudu v Mostě, a až následně byly zjištěny nové skutečnosti ohledně faktického pobytu žalované. Na takovou situaci výslovně pamatuje ustanovení §105 odst. 1, věta druhá za středníkem, o. s. ř. ve spojení se třetí větou tohoto ustanovení. K námitce místní nepříslušnosti podané žalovanou byla proto věc postoupena místně příslušnému soudu (OS Praha - východ), který ve věci dále jednal, v čemž nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ani práva na zákonného soudce.
Ve své podstatě nesměřuje ústavní stížnost proti platebnímu rozkazu, ale proti procesním rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti EPR. Vzhledem k okolnostem případu je ústavní stížnost výjimečně proti procesním rozhodnutím přípustná, v tomto případě je ale zjevně neopodstatněná. Soudy nesvévolně zvážily, zda byly splněny závažné předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř., učinily dostatečná skutková zjištění a věc právně posoudily tak, že návrh stěžovatelky zamítly. Své rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily; neporušily žádné procesní právo, respektovaly kogentní normy a vyvarovaly se formalismu. Právo na spravedlivý proces bylo nepochybně zachováno a Ústavnímu soudu proto nepřísluší do rozhodování obecných soudů zasahovat.
Argumentace týkající se zásahu do práva na rodinný život je nepřiléhavá. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že i přes zdravotní problémy nemocného manžela bylo v silách stěžovatelky podat odpor, tedy jednoduchý (i jednovětý) procesní úkon, jenž nemusí být zprvu ani odůvodněn, což stěžovatelka neučinila.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh částečně nepřípustný a částečně zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu