ECLI:CZ:US:2016:4.US.325.16.1
sp. zn. IV. ÚS 325/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: a) International Trading, spol. s. r. o. se sídlem Na Bunčáku 1092/5, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, b) PSP Pohony a. s., se sídlem Kojetínská 3148/73c, 750 53 Přerov, c) PÉROVNA s. r. o., se sídlem K Pérovně 740, 110 00 Praha 10 a d) Ing. Václava Závackého, všichni zastoupeni JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. října 2015 č. j. 29 Cdo 2/2014-299 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2012 č. j. 4 Cmo 130/2012-141, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé ad a) až ad d) návrhu (dále rovněž "žalovaní") se domáhají zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a podle obsahu projednávané ústavní stížnosti rovněž rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2012 č. j. 4 Cmo 130/2012-141 pro údajné porušení čl. 1 (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 4 odst. 1 (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (zaručující domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu).
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 4. 11. 2010 č. j. 17 Cm 297/2010-11 uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci Ing. Ivu Ostrožnému (dále jen "žalobce") částku 3 644 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení, směnečnou odměnu 12 146,- Kč a náklady řízení. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2011 č. j. 17 Cm 297/2010-98 zrušil předmětný směnečný platební rozkaz.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. června 2012 č. j. 4 Cmo 130/2012-141 změnil rozsudek krajského soudu tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Nejvyšší soud České republiky napadeným rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 2/2014-299 podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dovolání stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu (podle jejich obsahu) neobsahují výhradu spočívající v tvrzení, "že žalobce se žalovanými (resp. s některými z nich) uzavřel ústní dohodu o prodloužení splatnosti směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, ale jen námitku, že žalobce projevil vůli první žalované (resp. dalším žalovaným) prominout sankce za prodlení se splacením úvěru". Podle názoru dovolacího soudu (který svůj názor podpořil odkazem na platnou judikaturu v této otázce) je zřejmé, že žalobce se žalovanými (resp. s žádným z nich) neuzavřel dohodu, jež by splňovala požadavky §574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění.
III.
Podle názoru stěžovatelů nelze akceptovat výklad a aplikaci ustanovení §175 odst. 4 věty první za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, jak to provedl dovolací soud, že totiž "jestliže podá žalovaná včas námitky, k jejichž projednání nařídí soud jednání, k později vzneseným námitkám již nelze přihlížet".
Stěžovatelé tvrdí, že ve včas podaných námitkách proti výše označenému směnečnému platebnímu rozkazu uvedli, že vyplnění zajišťovací směnky (ke smlouvě o úvěru ze dne 4. 11. 2011) žalobcem jako remitentem, bylo v rozporu s jejich směnečným ujednáním, přičemž jako upřesnění tohoto porušení ujednání označili skutečnost, že "poté, co byl úvěr s prodlením uhrazen, na jednáních mezi žalobcem a 1. žalovanou žalobce projevil vůli 1. žalované sankce za prodlení se splacením úvěru prominout, neboť 1. žalovaná uhradila žalobci úrok za poskytnutí úvěru za celou dobu od poskytnutí úvěrových prostředků žalobcem až do jejich vrácení 1. žalovanou, jak to prokazuje připojeným přehledem plateb žalobci a dále fakturami vystavovanými žalobcem za tím účelem po celou dobu poskytnutí půjčky až do jejího vrácení 1. žalovanou".
V průběhu nařízeného ústního jednání před krajským soudem prý vyplynulo, že se 1. žalovaná se žalobcem (stejně jako s dalším věřitelem 1. žalovaného) ústně dohodli, že prodlouží za průběžného splácení úroku úvěru lhůtu na jeho vrácení o jeden rok.
Tím se prý změnila specifikace směnečné námitky tak, jak byla uplatněna žalovanými, a to na důvod neexistence směnkou zajišťovaného nároku na smluvní pokutu pro ústní dohodu o prolongaci splatnosti směnkou zajišťovaného úvěru žalobce jako remitenta a 1. žalovaného jako výstavce předmětné směnky. Z tohoto důvodu považují stěžovatelé jejich kauzální námitku za právně relevantní a v průběhu řízení prokázanou.
Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že jejich kauzální námitka vyplnění směnky žalobcem v rozporu s ujednáním stran směnečného vztahu z důvodu neexistence směnkou zajišťovaného nároku žalobce na smluvní pokutu je právně relevantní a byla v důkazním řízení prokázána.
Stěžovatelé napadeným rozhodnutím vytýkají údajný přepjatý formalismus při aplikaci a interpretaci ustanovení §175 odst. 4 věty první za středníkem o. s. ř. Stěžovatelé tvrdí, že přepjatý formalismus spočívá v tom, že obecné soudy daly přednost aplikaci tohoto ustanovení občanského soudního řádu před "převažujícím principem spravedlnosti, kterého by bylo možné dosáhnout extenzivním výkladem oprávněně vznesené kauzální námitky stěžovatelů, že žalobce vyplnil k jejich škodě zajišťovací směnku v rozporu s jejich ujednáním, neboť žalobci nárok vůči stěžovatelům na směnkou zajišťovanou smluvní pokutu prokazatelně nevznikl.
IV.
Podle zjištění Ústavního soud byla podána projednávaná ústavní stížnost řádně (tj. splňuje potřebné náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a byla podána včas.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad tzv. "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace tzv. "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
V.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci a jejich postup z hlediska argumentů stěžovatelů a neztotožnil se s jejich tvrzením o zásahu těchto soudů do jejich výše uvedených základních práv a svobod.
Námitky stěžovatelů v projednávané věci se týkají údajně nesprávné intepretace ve věci aplikovaného ustavení §175 odst. 4 věty první za středníkem o. s. ř., tedy že "...k později vzneseným námitkám již nelze přihlížet". Stěžovatelé znovu vznášejí námitku, že jejich kauzální námitka vyplnění směnky žalobcem v rozporu s ujednáním stran směnečného vztahu je právně relevantní a byla v důkazním řízení prokázána. Ponechání předmětného směnečného platebního rozkazu v platnosti je tak podle názoru stěžovatelů i zjevnou "nespravedlností" rozsudečného výroku odvolacího soudu, který jim uložil uhradit smluvní pokutu, na kterou však údajně žalobci nevznikl nárok.
Stěžovatelé se tak svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti snaží o "přehodnocení" právních závěrů obecných soudů bez toho, že by na svoji obranu uváděli jiné či doplňující argumenty, než ty, s nimiž se již seznámily a vypořádaly odvolací i dovolací soud.
Kogentní znění citovaného zákonného ustanovení neumožňuje ve věci rozhodujícímu soudu přihlédnout k později uplatněným směnečným námitkám. Stěžovatelé ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedli, jak to ostatně připouštějí i v odůvodnění ústavní stížnosti, že na jednáních mezi žalobcem a první žalovanou žalobce projevil vůli první žalované prominout sankce za prodlení se splacením úvěru, avšak neuplatnili námitku spočívající v uzavření (ústní) dohody mezi žalobcem a jedním či více stěžovateli o prodloužení splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru.
Jen na okraj považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že takové tvrzení žalovaní ani nemohli uplatnit dříve, než "vyplynulo" z obsahu nařízeného ústního jednání před krajským soudem. Ze zásady koncentrace řízení o námitkách vyplývá, že své již dříve a včas uplatněné námitky mohl žalovaný jen "rozvíjet", tedy nemůže svoji obranu po uplynutí stanovené lhůty doplňovat jinak, než jak to již učinil ve včas uplatněných směnečných námitkách (k tomu podrobněji viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4405/2008 a ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Žádný protiústavní exces neshledal Ústavní soud ani v postupu dovolacího soudu.
Dovolací soud se zaměřil na zjištění, zda odvolací soud správně vyhodnotil obsah námitek stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž dospěl k závěru, že z jejich obsahu nevyplývá výhrada, že by žalobce s první žalovanou (resp. s některým ze zbývajících žalovaných) uzavřel ústní dohodu o prodloužení splatnosti směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru. Jestliže by skutečně došlo k uzavření takové dohody, musela by tato dohoda být uzavřena písemně (§574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění). Prokázání této skutečnosti se však stěžovatelům nepodařilo.
Tyto závěry dovolacího soudu jsou z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Jaromír Jirsa v.
předseda senátu Ústavního soudu