ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.19.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 19/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně DAROS, a. s. v likvidaci, se sídlem v Brně, Lidická 57, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25 52 04 07, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 710/57, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) SANOJ CZ s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Orlové – Lutyni, Masarykova třída 1054, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 25 55 33 81 a 2) L. C., zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 214/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2012, č. j. 4 Cmo 177/2012-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 4 Cmo 177/2012-230, potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 3 Cm 214/2010-177, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal (ve vztahu ke druhému žalovanému) v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. září 2010, č. j. 3 Cm 214/2010-82, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 5,738.947,- Kč s 6% úrokem od 30. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 18.938,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení čl. I. §7, §10, §16 odst. 1 a §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se druhému žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom ohledně kauzálních námitek druhého žalovaného − směřujících do jeho vlastních vztahů k prvnímu majiteli směnky (společnosti C - LEASING Turnov, a. s.), podle nichž pohledávka zajištěná směnkou byla uhrazena – uzavřel, že „aby mohl druhý žalovaný takovéto námitky vznášet i vůči žalobkyni, která nabyla směnku rubopisem, musel by tvrdit a prokázat, že žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě na škodu dlužníka. Přes poučení, které se mu dostalo od soudu prvního stupně, „to druhý žalovaný netvrdil, natož aby prokázal“. „Stejně tak námitka nesprávného vyplnění původní blankosměnky v rozporu s ujednáním, může být vůči majiteli směnky vznesena jen v případě, že se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí nebo jednal ve zlé víře. Rovněž o této podmínce přípustnosti námitky byl poučen; přesto netvrdil, že tato podmínka byla naplněna“.
K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně pak odvolací soud nepřihlédl, maje ji za „vznesenou“ po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada řízení (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny).
Obecně přitom platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnily, využily svého práva určeného ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998).
Přitom polemika se závěry odvolacího soudu, podle níž dovolatel v řízení „tvrdil nabytí směnky ve zlé víře a provinění se hrubou nedbalostí, když předložil soudu dokumenty týkající se zajišťovaného leasingového vztahu a tvrdil, že zajišťovaný závazek byl uhrazen a žalovaná směnka kryje nedluh“, je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamná již proto, že nic nevypovídá o tom, za jakých podmínek směnku nabyla žalobkyně.
Navíc argumentací vymezující se proti závěru odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neprokázal, že žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě na škodu dlužníka, a tudíž mu nepřísluší kauzální námitky, které by jinak mohl uplatnit vůči remitentovi, dovolatel uplatňuje (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska (opožděné) námitky nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a promlčení směnkou zajištěné pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005 a ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010).
Konečně přípustnost dovolání nelze dovodit ani na základě výhrady nesprávně vyplněného data splatnosti směnky; dílem proto, že zmíněná výtka má základ v kauzálním vztahu mezi remitentem a dovolatelem, dílem proto, že dovolatel sám uvedl, že „směnku doplňoval první vlastník“, z čehož je zjevné, že žalobkyně směnku nabyla již s vyplněným datem splatnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu