ECLI:CZ:US:2016:4.US.3256.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3256/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MICHAEL Development - ŠPINDLERŮV MLÝN s. r. o., se sídlem Rašínovo nábř. 383/58, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 858/2015-146 ze dne 31. srpna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 399/2014-128 ze dne 15. října 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 120/2013-110 ze dne 22. května 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, 26 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako věcně správný potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 848 016 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatelka domáhala po státu náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku porušení povinností vyplývajících z kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi stěžovatelkou a Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "Úřad"). Stěžovatelka v řízení tvrdila, že žalovaná jako prodávající nejdříve odmítala poskytnout potřebnou součinnost k dosažení účelu kupní smlouvy a později odmítala ze smlouvy plnit, a tak stěžovatelka nemohla nemovitosti řádně nabýt a užívat, čímž jí měla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že ačkoli se řádně domáhala svých práv, nebyla těmto poskytnuta soudní ochrana. Napadená rozhodnutí soudů jsou dle ní nejen věcně nesprávná, ale svým přehlíživým přístupem k námitkám stěžovatelky (zejména k námitkám ohledně prodlení státu) a k jednoznačně zjištěnému skutkovému stavu představují zjevnou soudní libovůli, která upřednostňuje ochranu protiprávního postupu vedlejšího účastníka, jehož majetkový zájem prý soudy zaměňují za zájem veřejný, a to na úkor práv stěžovatelky. Stěžovatelka dále poznamenala, že v rozporu s principem právní jistoty a rovnosti v obdobných případech soudy postupovaly při rozhodování různým způsobem, když se jejich postupy v obdobných případech nedůvodně liší. V případě stejného skutkového stavu obecné soudy dle názoru stěžovatelky v tomto řízení rozhodly tak, že se vedlejší účastník v prodlení nenacházel, a proto nebyla stěžovatelka zbavena povinnosti hradit kupní cenu; naopak v řízení o zaplacení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 51/2012 dospěl tento soud dle stěžovatelky k závěru, že nemohla být v prodlení s placením kupní ceny, když vedlejší účastník neoprávněně odpíral plnění ze smlouvy. K tomu stěžovatelka dodala, že napadená rozhodnutí vůbec nereflektují zjištěný skutkový stav a jsou s ním v přímém rozporu. Stěžovatelka v rámci soudního řízení dle svých slov svá tvrzení doložila dostatečnými důkazy, na základě kterých i samotné soudy skutkově vyhodnotily, že vedlejší účastník opakovaně a dlouhodobě odmítal platnost a účinnost předmětné kupní smlouvy, a dával najevo, že podle ní nebude plnit. Za této situace tak stěžovatelka v souladu s obecnou prevenční povinností činila jednotlivé kroky k předcházení vzniku škod; některým škodám ovšem ani s vynaložením veškerého možného úsilí zabránit nemohla. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se již soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly, a představuje polemiku s hodnocením skutkových okolností, jež měly vliv na posouzení, že nebyly splněny základní předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší takové hodnocení z výše nastíněných důvodů učinit. Přesto je namístě podotknout následující.
Zejména z rozhodnutí nalézacího soudu je přitom patrné, že stěžovatelka měla možnost dle §568 dříve platného občanského zákoníku složit kupní cenu do úschovy. To by ve svém důsledku vedlo ke splnění povinnosti na straně stěžovatelky a protistranu přimělo jednat. Zaplacení celé kupní ceny bylo totiž primární podmínkou pro vlastní uskutečnění předmětu smlouvy. Další povinnosti Úřadu jako smluvní strany již byly vázány na splnění stěžovatelčiny povinnosti uhradit celou kupní cenu. Uhrazení kupní ceny v celé její výši bylo podmínkou pro podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, protokolární předání těchto nemovitostí aj. Stěží tak mohla stěžovatelka účinně namítat deficit součinnosti na straně Úřadu, jestliže k faktické i právní "aktivaci" této součinnosti bylo v prvé řadě zapotřebí uhrazení kupní ceny v plné výši (neboť jinak nemohlo dojít k vkladu do katastru nemovitostí, o čemž se stěžovatelka také sama přesvědčila). Jak již bylo připomenuto výše, stěžovatelka nemusela za daného stavu nutně plnit přímo protistraně, ale měla zachovánu možnost složit kupní cenu do úschovy.
Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že teprve tehdy, byla-li by bývala po uhrazení či složení kupní ceny žalovaná nečinná, či jinak neplnila své závazky, bylo by možno hovořit o splnění základního předpokladu pro přiznání nároku na náhradu škody, nepostupoval dle Ústavního soudu ústavně nekonformním způsobem a neodepřel stěžovatelce právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů netřeba se dále zabývat vývody soudu odvolacího a dovolacího, poněvadž ani případné jejich pochybení by nemělo vliv na výsledek dané soudní pře.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud musil přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu