ECLI:CZ:US:2016:4.US.3281.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3281/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci ústavní stížnosti A) Rogera Marek, B) Rity Marek a C) Denise Marek, zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, kterou se domáhají zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, č. j. Nco 67/2015-455, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 9. 11. 2015 doručeno podání, které bylo dne 25. 11. 2015 doplněno tak, že splňuje formální náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé brojí proti rozhodnutí soudu o námitce podjatosti a uvádějí, že jím byl porušen princip "nemo iudex in causa sua" ("nikdo nesmí být soudcem ve své kauze" - jinými slovy zásada nestrannosti soudu), čímž došlo ke zkrácení práv stěžovatelů vyplývajících z čl. 81, 82 odst. 14 a 85 odst. 2 Ústavy, čl. 63 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé se v původním řízení domáhali náhrady za majetek, který byl jejich předkům zabaven poté, co v souvislosti s invazí vojsk států Varšavské smlouvy emigrovali do zahraničí. Senát odvolacího soudu, který odvolání stěžovatelů projednával, byl však složen ze dvou soudkyň, které byly před rokem 1989 členkami KSČ. Členství soudkyň ve straně považovali stěžovatelé za důvod, pro který by měly být tyto soudkyně (senát), vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu §14 o. s. ř. O námitce podjatosti, kterou stěžovatelé vznesli, rozhodoval nadřízený soud v senátu, jehož členem byl ovšem také (jeden) bývalý člen KSČ. Rozhodnutí soudu o námitce podjatosti se tedy účastnil soudce, na kterého se důvody vznesené námitky podjatosti vztahují ve stejném rozsahu, což není s ohledem na zásadu zákazu "býti soudcem ve vlastní věci" přípustné.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti a dospěl k závěru, že je nutné ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
Zůstává-li tedy v řízení před obecnými soudy možnost dosáhnout nápravy formou řádných opravných prostředků či dovolání, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu do vyčerpání těchto možností. V souladu s ustálenou praxí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, která není přípustným předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že nepovažuje minimálně za vhodné a rozumné, aby pro případné související procesní, nebo dokonce ústavněprávní komplikace, otázku vyloučení soudců pro jejich bývalé členství v KSČ řešili taktéž bývalí členové této zločinné organizace (§2 odst. 2 zák. č. 198/1993 Sb.), byť mají v rozhodujícím senátu menšinu. Důsledkem tohoto procesního postupu soudu se však Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 3. 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj