ECLI:CZ:US:2016:4.US.3334.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3334/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Rothscheina, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2016 č. j. 11 To 259/2016-25 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2016 č. j. 0 Nt 1649/2016-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění údajné existence důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu nedává z jazykového hlediska smysl, resp. je nedokončené. Podle stěžovatele v jeho věci nebyl naplněn žádný z vazebních důvodů, neboť neexistují žádné osoby, které by byl schopen ovlivňovat, je zaměstnán a může disponovat dostatečným příjmem, takže nehrozí riziko, že by si musel prostředky na obživu a úhradu svých závazků opatřovat trestnou činností. Stěžovatel rovněž rozporuje důvodnost samotného trestního stíhání, jež je proti němu vedeno. Má za to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není dostatečně specifikováno, jakým konkrétním jednáním se měl dopustit trestného činu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud nejprve připomíná svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Ústavní soud je však oprávněn, ale i povinen také posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že Okresní soud v Hradci Králové své úvahy o důvodech zakládajících obavy z toho, že by stěžovatel opakoval trestnou činnost, odůvodnil jen vágně, a to jedinou, zjevně nedokončenou větou. Jako důvod předstižné vazby tak byla označena výhradně skutečnost, že se stěžovatel měl stíhané trestné činnosti (kvalifikované jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku) dopouštět dlouhodobě.
Krajský soud v Hradci Králové pak toto odůvodnění jen stručně doplnil, když uvedl, že stěžovatel měl hrát v rámci stíhané trestné činnosti jednu z klíčových rolí. Na základě prováděné daňové kontroly podle soudu existuje podezření, že stejného druhu trestné činnosti se stěžovatel a další osoby mohli dopouštět ve větším časovém rozsahu a s větším následkem. Obavu, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, resp. že dokoná trestnou činnost, o kterou se pokoušel delší dobu, dovozoval Krajský soud v Hradci Králové ze samotného charakteru trestné činnosti.
Popsané odůvodnění závěru trestních soudů o naplnění důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu považuje Ústavní soud za nedostatečné. Dlouhodobost stíhané trestné činnosti, intenzita zapojení určité osoby do ní, či způsobená, resp. hrozící výše následku sice mají vliv na posouzení závažnosti trestné činnosti, avšak samy o sobě tyto okolnosti nic nevypovídají o riziku jejího dalšího páchání, resp. dokonání. Jestliže Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil existenci důvodu předstižné vazby poukazem "...na samotný charakter trestné činnosti...", jde o obecné a nepřezkoumatelné odůvodnění.
Na druhé straně má Ústavní soud za to, že trestní soudy logickým způsobem dovodily naplnění důvodu koluzní vazby ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu. Okresní soud v Hradci Králové tento závěr opřel o nutnost vyloučit možnost domluvy mezi obviněnými a zajistit výslech konkrétních svědků. Krajský soud v Hradci Králové k tomu dále uvedl, že z organizovaného způsobu spáchání stíhané trestné činnosti vyplývá reálná obava, že by se obvinění (včetně stěžovatele) mohli domlouvat a případně kontaktovat své dodavatele a odběratele, kteří v dané trestní věci budou vyslýcháni v postavení svědků. Tyto úvahy trestních soudů a jejich odůvodnění Ústavní soud považuje za dostatečné, racionální a ústavně konformní.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že v rámci ústavněprávního přezkumu je třeba posuzovat, zda z ústavního hlediska obstojí uložení alespoň jednoho z vazebních důvodů. I kdyby proto Ústavní soud dospěl k závěru, že pro některý z vazebních důvodů zde podmínky naplněny nebyly, neměl by tento závěr vliv na samotný výrok rozhodnutí v případě, že alespoň jeden z důvodů vazby byl shledán v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud zastává názor, že zrušením celého rozhodnutí by se v takovém případě dopustil svévole nepřípustným zasahováním do trestního řízení, jehož racionálně provázané vedení je v kompetenci orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 305/07, IV. ÚS 3519/11 či III. ÚS 2541/14).
Proto i v nyní posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v popsaných vadách, které se týkají odůvodnění existence podmínek pro uvalení předstižné vazby, důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Kasační zásah by totiž v daném případě představoval porušení zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti trestních soudů. Uvedených vad by se trestní soudy nicméně měly vyvarovat při případném rozhodování o prodloužení vazby.
Ústavní soud dodává, že nesdílí názor stěžovatele o nedostatečném vymezení jednání, v němž je spatřováno spáchání trestného činu. Stíhaný skutek je v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 7. 2016 (č. j.
KRPE-16232-449/TČ-2016-170080) vymezen velice podrobně a je i srozumitelně vysvětleno, proč je v něm spatřován pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Rovněž trestní soudy ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily splnění podmínky pro vzetí do vazby spočívající v důvodnosti trestního stíhání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu