ECLI:CZ:US:2016:4.US.335.16.1
sp. zn. IV. ÚS 335/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Moravia Green Power s. r. o., se sídlem K. Mašity 409, Všenory, zastoupené Mgr. Radkou Novákovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 1599/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Afs 119/2015-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, č. j. 46 Af 60/2013-65, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 8. 2013, č. j. 20802/13/5000-14203-706599, ze dne 1. 8. 2013, č. j. 19087/13/5000-14203-702459, ze dne 9. 8. 2013, č. j. 20569/13/5000-14203-702459, ze dne 29. 7. 2013, č. j. 18959/13/5000-14203-706599, ze dne 16. 9. 2013, čj. 23158/13/5000-14203-706599, ze dne 27. 11. 2013, č. j. 29624/13/5000-14203-706599, ze dne 27. 12. 2013, č. j. 32340/13/5000-14203-702459, ze dne 21. 3. 2014, č. j. 7587/14/5000-14203-706599, ze dne 21. 3. 2014, č. j. 7472/14/5000-14203-702459, ze dne 4. 6. 2014, č. j. 14416/14/5000-14203-702459, ze dne 17. 6. 2014, č. j. 15713/14/5000-14203-706599, ze dne 1. 10. 2014, č. j. 25975/14/5000-14203-702459, ze dne 20. 10. 2014, č. j. 27901/14/5000-14203-706599, ze dne 29. 1. 2015, č. j. 2903/15/5200-11433-706599 a ze dne 9. 2. 2015, č. j. 3919/15/5200-11433-702459, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím finančního úřadu, jimiž bylo rozhodnuto o stížnostech na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a. s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) - (dále jen "solární odvod"), a to za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období srpen 2012 až srpen 2014.
Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem, ve kterém vycházel především z právních závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle kterých v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce solárního odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle §259 daňového řádu. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu několikrát aproboval (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1645/14 a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1157/14, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14).
Stěžovatelka je přesvědčena, že s těmito závěry Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit. Stěžovatelka namítá, že se při snaze aplikovat závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, dostala do situace, kdy se jí nedostává žádný právem aprobovaný a efektivně vymahatelný institut, jakým by se domohla svého práva na spravedlivý proces a na přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy a navazujících rozhodnutí soudních orgánů ve věci solárních odvodů. Orgánům finanční správy i soudům byly předloženy účetní podklady prokazující negativní a likvidační dopad solárního odvodu na ekonomickou činnost stěžovatelky. Žádný z uvedených orgánů však předložené důkazy a hmotněprávní podstatu věci nepřezkoumal a nedostál tedy své povinnosti poskytnout stěžovatelce efektivní ochranu jejích práv. Přitom rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu doporučený institut prominutí daně podle §260 daňového řádu v návaznosti na ust. §259 daňového řádu je podle stěžovatelky právně a fakticky neúčinný a nemůže poskytnout stěžovatelce ochranu jejích práv ve smyslu garancí spravedlivého procesu.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013).
Základ ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení §237 daňového řádu, jak v předchozím daňovém řízení stěžovatelka činila. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny. Odkázat lze především na již zmíněný nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dostupný, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená právě ze stěžovatelkou rozporovaného usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle §237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 či jinou jeho judikaturou. Dospěl přitom k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů jako poplatníků tzv. "solárního odvodu" (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 261/15).
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se práva na spravedlivý proces v souvislosti se soudním přezkumem rozhodnutí orgánů veřejné správy v rámci řízení o žádosti o prominutí daně, poukazuje Ústavní soud rovněž na svou předchozí judikaturu, konkrétně usnesení sp. zn. II. ÚS 1273/14 ze dne 13. 5. 2014, v němž v této souvislosti odkázal na bod 43 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, kterým byla věc předložena rozšířenému senátu, a sice ve spojení s bodem 53 odůvodnění vzpomínaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Dle kasačního soudu by příslušný ministr v případě nevyhovění žádosti byl nucen zastavit řízení dle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, přičemž rozhodnutí o zastavení řízení by následně podléhalo soudnímu přezkumu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu