ECLI:CZ:US:2016:4.US.3351.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3351/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdeňka Jiráska, zastoupeného Mgr. Hanou Tryznovou, advokátkou se sídlem Zlatnická 1127/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2015 č. j. 22 Co 243/2015 - 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva na spravedlivý proces, konkrétně základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, ve smyslu, v jakém jsou tato dílčí práva zaručena čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Všeobecná zdravotní pojišťovna, jako oprávněná (dále též jako "vedlejší účastnice"), podala dne 30. 6. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele (povinného). Tomuto návrhu obvodní soud vyhověl a nařídil výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž vznesl námitku promlčení. Vedlejší účastnice námitku akceptovala. Obvodní soud proto usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 25 E 435/2011 - 44 výrokem I podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavil a výrokem II stanovil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení obvodní soud uvedl, že procesní zavinění na zastavení výkonu shledal na straně vedlejší účastnice. Proti výroku II podala vedlejší účastnice odvolání, neboť se domnívala, že procesní zavinění bylo naopak na straně stěžovatele. Tomuto odvolání krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl a při využití ustanovení §150 o. s. ř. změnil usnesení obvodního soudu tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že v popsaných okolnostech případu spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a přiznání nákladů řízení stěžovateli by považoval za odporující základním principům spravedlnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání náhrady nákladů, tedy změna rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, dosahuje intenzity opodstatňující výše uvedený zásah do základních práv a svobod, byť se jedná o náhradu nákladů řízení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že k zásahu do jeho základních práv došlo tím, že jej městský soud nepoučil o jiném právním názoru lišícím se od názoru nalézacího soudu a ani jej nevyzval k vylíčení relevantních rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Tím měl městský soud porušit zásady stanovené Ústavním soudem nálezem sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309). Dále stěžovatel uvádí, že městský soud dospěl ke svému závěru, aniž by zkoumal veškeré okolnosti případu a zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Tento postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Na závěr stěžovatel předpokládá, že k zásahu do jeho základních práv došlo i tím, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. S tímto vědomím je nutné přezkoumat i ústavní stížnost stěžovatele. Ten ve své stížnosti uvádí, že městský soud nedostál svým povinnostem, které na něj klade o. s. ř. a nepoučil jej o svém odlišném právním názoru ani mu neposkytl dostatečný prostor pro vyjádření k možnosti uplatnění moderačního práva soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že odvolací řízení bylo vedeno k odvolání vedlejší účastnice právě proti povinnosti hradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Postup a závěr městského soudu, k němuž se odvolací soud přiklonil, tak nemohl být pro stěžovatele nijak novým nebo dokonce překvapivým. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, které se dotýkalo pouze nákladů řízení, a ke kterému se stěžovatel vyjádřil. S tímto předmětem řízení tak byl konfrontován a v řízení na něj procesně reagoval (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014). Nelze tedy říci, že by městský soud svým postupem pochybil a stěžovatel nebyl o možném výsledku odvolacího řízení informován, či na něj nemohl dostatečně reagovat. Tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv je tak v tomto bodě zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud také nesdílí stěžovatelovu výtku, že městský soud nezkoumal veškeré okolnosti případu, včetně dopadu na účastníky řízení. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní moderační pravomoc soudů: pokud nastanou důvody hodné zvláštního zřetele, mohou rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, tedy uplatnit výjimku z ustanovení §142 o. s. ř. Toto zvláštní pravidlo slouží k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)] a soudy k jeho aplikaci přistupují po zvážení všech relevantních skutečností. Významné jsou tak konkrétní (jedinečné) okolnosti případu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1123/12 ze dne 18. 6. 2012), které s náhradou nákladů řízení souvisí. Postup městského soudu tak nebyl v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), neboť soud dostatečně zvážil existenci rozhodujících okolností, které mají na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv a své závěry řádně odůvodnil. Pokud by postupoval v souladu s názorem stěžovatele, vystavil by se hrozbě nerozhodnutelného případu, neboť zohlednit všechny v úvahu přicházející skutečnosti reálně není možné. Městský soud tak využil prostor, který mu zákon poskytuje pro uvážení a svým postupem nijak nedal důvod domnívat, že by postupoval svévolně [viz nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Podané odůvodnění reflektuje úvahy soudu a nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by bylo nedostatečné, neboť srozumitelně popisuje, proč byl procesní postup stěžovatele důvodem pro aplikaci moderačního práva.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu