ECLI:CZ:US:2014:3.US.1199.14.1
sp. zn. III. ÚS 1199/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Procházky, zastoupeného Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 č. j. 25 Co 418/2013-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 4. 2013 č. j. 64 C 11/2012-104 v řízení o snížení výživného pro zletilého Miroslava Procházku (nar. 18. 8. 1991) 1. zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na částku 2 200 Kč za období od 1. 1. 2010 do 31. 8. 2011 (výrok I), rozhodl 2. že výživné na žalovaného stanovené naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2008 č. j. 15 P 100/2000-582, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 69 Co 496/2008-659 částkou 17 000 Kč měsíčně, se od 1. 9. 2011 snižuje na 2 200 Kč (výrok II) a 3. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že od doby posledního rozhodování o výživném se poměry žalovaného do doby ukončení jeho studia na Střední škole aplikované kybernetiky (v srpnu 2011) nezměnily, avšak počínaje měsícem září 2011 již ano, jestliže (již jako zletilý) ukončil nadstavbové studium na Vyšší odborné škole umělecké a reklamní tvorby a v září 2012 započal studium v oboru klenotník - zlatník na středním odborném učilišti. Zde podle soudu nešlo o pokračující přípravu na budoucí povolání a žalovaný je tudíž od ukončení střední školy schopen se "ve vystudovaném oboru živit". Pro tento důvod (pozn.: vázán žalobním petitem) soud návrhu částečně vyhověl, a to od ukončení středoškolského studia žalovaného (1. 9. 2011) vyživovací povinnost stěžovatele snížil na částku jím žalovanou. Nákladový výrok soud zdůvodnil tím, že každý z účastníků měl ve věci úspěch zhruba ve stejné výši (§142 odst. 2 o. s. ř.).
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku II tak, že návrh na snížení výživného za dobu od 1. 9. 2011 zamítl, a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 125 610,10 Kč.
V odůvodnění uvedl, že obvodní soud rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož však - pokud jde o snížení výživného od 1. 9. 2011 - vyvodil nesprávné právní závěry. Podle jeho názoru (přihlédaje k rozhodnutím Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 2155/09 a sp. zn. II. ÚS 3151/12) studium žalovaného v oboru zlatník - klenotník na středním odborném učilišti je přípravou na budoucí povolání, neboť je zjevné, že pro absolventy bez praxe je v současnosti nepříznivá situace na trhu práce (což je případ i žalovaného), a pokud se snaží (bez časové prodlevy) rozšířit si své vzdělání získáním praktických zkušeností, jakož i současným doplněním vzdělání v oboru, v němž může své dosavadní teoretické znalosti rovněž uplatnit, lze takové studium považovat za studium navazující, byť na škole nižšího typu. Okolnost, že žalovaný nebyl evidován na úřadu práce, jakož i to, že má vytvořené úspory, je podle odvolacího soudu nerozhodná.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 a 2 ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšnému žalovanému vzniklo právo na jejich náhradu, přičemž při určení odměny advokáta vyšel z tarifní hodnoty věci dle §8 odst. 2 věty za středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho práv zaručených čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť:
1. v řízení porušil princip dvouinstančnosti, když vyšel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. svůj odlišný právní názor založil na "skutkovém zjištění, že studium vedlejšího účastníka v učebním oboru zlatník - klenotník na středním odborném učilišti je přípravou na budoucí povolání vedlejšího účastníka, přestože soud prvního stupně takové skutkové zjištění neučinil",
2. změnil "právní náhled" za současného převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by se uchýlil k postupu dle §118a odst. 2 o. s. ř., čímž stěžovateli odňal "reálnou možnost jednat před soudem spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat" (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06),
3. uchýlil se k nesprávné a mylné interpretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině ohledně schopnosti zletilého se sám živit, jež se odvíjela od posouzení, zda studium na středním odborném učilišti ve zvoleném oboru lze považovat za pokračující přípravu na budoucí povolání (viz sp. zn. III. ÚS 269/99, sp. zn. II. ÚS 2623/09 či sp. zn. III. ÚS 1805/11 Ústavního soudu), a soudem přijatý závěr je v extrémním nesouladu i se skutkovými zjištěními soudu obvodního, jestliže oproti dřívějšímu závěru o schopnosti žalovaného se ve vystudovaném oboru sám živit a jeho "nulovému úsilí" při hledání nějakého zaměstnání, dospěl (bez doplnění dokazování) k obecnému názoru o nepříznivé situaci na trhu práce pro absolventy škol bez praxe,
4. nesprávně rozhodl o nákladech řízení, neboť při určení tarifní hodnoty věci aplikoval §8 odst. 2 větu za středníkem advokátního tarifu, ačkoliv nejde o plnění na dobu neurčitou a nelze ani předpokládat, že plnění vyživovací povinnosti bude trvat dobu delší jak pět let; ostatně z důvodů podrobně vyložených mělo být o nákladech řízení rozhodnuto se zřetelem k ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To je důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, a to tvrzením, že odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla tím, že vadně vyložil a aplikoval ustanovení §220 odst. 1 písm. a) a §118a odst. 2 ve spojení s §213b odst. 2 o. s. ř. a že nesprávně a mylně interpretoval ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně (srozumitelně a přesvědčivě) odůvodněno.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Z ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, nemůže být (oproti názoru stěžovatele) důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť - jak Ústavní soud již opakovaně vyslovil ve věci sp. zn. II. ÚS 652/09 či sp. zn. IV. ÚS 2582/13 - "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není porušením zásady dvojinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění"; pak "není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni".
Relevantní oporu nemá proto stěžovatelovo tvrzení, že se mu v řízení před odvolacím soudem nedostalo poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
Co do argumentu "překvapivostí" rozhodnutí odvolacího soudu stojí za zaznamenání, že právní názor, k němuž se odvolací soud uchýlil, nemohl být pro stěžovatele nijak novým, neboť v řízení před oběma soudy se jej žalovaný dovolával, stěžovatel byl s ním opakovaně konfrontován a v řízení na něj procesně reagoval, včetně stadia odvolacího, a k argumentaci žalovaného (že není schopen se sám živit, neboť nadále pokračuje ve studiu, které je přípravou na budoucí povolání) svůj odlišný názor uplatnil.
Námitce, že mu byla v řízení odňata možnost uplatnit svá procesní práva, proto stěžovateli přisvědčit nelze.
K výhradě nesprávné interpretace §85 zákona o rodině odvolacím soudem je případné zdůraznit, že spočívá zcela v rovině podústavní, do níž - jak bylo shora vymezeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Zde se Ústavní soud nemůže než omezit na závěr, že odvolacím soudem přijatý právní závěr k otázce nedostatku změny poměrů posuzované v kontextu schopnosti zletilého žalovaného se sám živit ve vztahu k dalšímu, nikoli přímo pokračujícímu (resp. navazujícímu) studiu na středním odborném učilišti, evidentně není svévolný a lze jej zastávat; odvolací soud jej též - oproti názoru stěžovatele - přijatelně odůvodnil, což je pro ústavněprávní přezkum rozhodné, a to bez ohledu na to, že by si Ústavní soud sám dokázal představit i posouzení jiné. Jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pročež je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.
Sluší se proto k tomu již jen poznamenat, že odvolací soud při intepretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině zahrnul do svého posouzení i prvek hodnocení normy z hlediska jejího společenského účelu, jakož i právem chráněných hodnot, přičemž své rozhodující závěry založil i na specifických okolnostech projednávaného případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09), soustřeďuje pozornost na otázku nabytí schopnosti zletilého dítěte se za zjištěných okolností sám živit. Bylo plně věcí obecného soudu, jakým způsobem bude hodnotit konkrétní jednotlivosti případu; Ústavnímu soudu v zásadě tato úloha nepřísluší.
Pakliže dospěl k - takto - rozhodnému závěru o neschopnosti žalovaného se sám živit, nelze jeho úsudku vytýkat ani "rozpor s ustálenou rozhodovací prací", představovanou zde poukazovanými rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 269/99, sp. zn. II. ÚS 2623/09 či sp. zn. III. ÚS 1805/11, je-li zjevné, že při respektování požadavku na hodnocení konkrétních jednotlivostí případu zde o skutkově srovnatelné situace nejde.
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci též jde, se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 a další); povaha - jen procesní - soudem konstituované povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu však ani nesvědčí.
Stěžovatel svými tvrzeními, jimiž oponuje správnosti užití §8 odst. 2 advokátního tarifu a dovolává se aplikace §150 o. s. ř., však toliko pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a nikterak nedává najevo, že (resp. proč) by spor o výklad a aplikaci těchto ustanovení měl nabýt v jeho věci ústavněprávního rozměru.
Ústavní soud se proto omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu k této otázce, obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 3514/13, nespatřuje ani exces ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu