ECLI:CZ:US:2016:4.US.3554.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3554/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Věry Toušové, 2) Ladislava Železného a 3) Jany Pavlínkové, všech zastoupených JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2884/2014-1143, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 9. 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, zjistil následující skutečnosti.
3. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jejich právní předchůdce, otec Václav Železný, byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto (v pořadí již třetím) rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 9. 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, tak, že žaloba byla zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce stěžovatelů trpěl v době uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě se zavázal převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované manžele Marii a Josefa Jůnovy (zde vedlejší účastníci), duševní poruchou, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Soud prvního stupně neshledal ani to, že by smlouva byla neplatná pro neurčitost či pro rozpor s dobrými mravy, pročež rozhodl tak, jak uvedeno shora.
5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se stěžovatelé odvolali. Krajský soud v Českých Budějovicích poté, co dva jeho předchozí rozsudky byly dovolacím soudem zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl o podaném odvolání svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. K tomu uvedl, že ani po doplnění dokazování dalšími dvěma znaleckými posudky z oboru psychiatrie se v řízení nepodařilo jednoznačně prokázat, že by právní předchůdce stěžovatelů jednal při podpisu kupní smlouvy v duševní poruše a předmětná smlouva tak byla neplatná. Neplatnost smlouvy odvolací soud neshledal ani pro neurčitost či stěžovateli namítaný rozpor s dobrými mravy, když stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť byla ve smlouvě sjednána kupní cena několikanásobně nižší než cena obvyklá, není tato v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), neboť v řízení se nepodařilo prokázat, že by smlouva byla žalovanými uzavřena s úmyslem uzavřít ji v neprospěch právního předchůdce stěžovatelů.
6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2884/2014-1143, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní zpochybnili právní názor obecných soudů, že nelze-li učinit zcela jednoznačný závěr o jednání jejich právního předchůdce dne 20. 10. 2000 při uzavírání předmětné kupní smlouvy v duševní poruše, pak nelze toto jednání považovat za neplatné dle §38 odst. 2 občanského zákoníku. K tomu uvedli, že skutkový závěr ohledně jednání jejich právního předchůdce v dušení poruše nelze prokázat vědeckým způsobem se stoprocentní jistotou, ale pouze s vysokou mírou pravděpodobnosti, přičemž opačný požadavek je dle názoru stěžovatelů absurdní a absolutně nesplnitelný. Pokud soudy takový požadavek v řízení na stěžovatele kladly, pak je tím zatížily nepřiměřeným důkazním břemenem, a to v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014. Stěžovatelé dále namítli, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, opomněly některé stěžovateli navržené důkazy, nevypořádaly se s tím, zda smlouva není neplatná z důvodu její neurčitosti, nesprávně a zcela formalisticky posoudily otázku, zda se nejednalo o smlouvu lichevní, uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, a svá rozhodnutí konečně též dostatečně neodůvodnily. Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli také to, že tento postupoval svévolně, když se nezabýval otázkami, které ve svém dovolání nastolili.
IV.
8. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili Nejvyšší soud, Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud ve Strakonicích, jakož i Marie a Josef Jůnovi coby vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2015 uvedl, že obsahem dovolání stěžovatelů v nynější věci bylo zejména vyjádření jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterýžto však nebyl způsobilý založit přípustnost podaného dovolání. Stěžovatelé v rámci svého dovolání dle názoru Nejvyššího soudu vedli pouze bezcennou polemiku s odvolacím soudem stran toho, v jakém rozsahu měl odvolací soud provést dokazování za účelem zjištění právně rozhodných skutečností. V této polemice pak stěžovatelé pokračují i v řízení před Ústavním soudem, jak se dle názoru Nejvyššího soudu podává z obsahu jejich ústavní stížnosti. Nejvyšší soud má však (s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu) za to, že stěžovatelům byl v dané věci zajištěn spravedlivý proces. Ve vztahu k odkazu stěžovatelů na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 pak Nejvyšší soud poukázal na své závěry vyslovené v jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, kde se k předmětné problematice vyslovil.
10. Odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2015 vyjádřil přesvědčení, že v důsledku jeho rozhodnutí nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odvolací soud se dle svého názoru ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi důkazy a vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelů byl v rozhodné době schopen učinit právní úkon - uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
11. Soud prvního stupně ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 2015 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
12. K ústavní stížnosti se prostřednictvím právního zástupce dne 5. 6. 2015 vyjádřili též vedlejší účastníci řízení. Ti Ústavnímu soudu navrhli, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, neboť dle jejich názoru ústavně zaručená práva stěžovatelů v řízení před obecnými soudy porušena nebyla. Stěžovatelé se svou ústavní stížností dle názoru vedlejších účastníků dovolávají jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak tyto byly hodnoceny obecnými soudy, a to zejména ve vztahu k posouzení, zda právní předchůdce stěžovatelů byl v době uzavírání předmětné kupní smlouvy stižen duševní poruchou, která jej k tomuto úkonu činila neschopným, či nikoli, jakož i k posouzení, zda předmětná kupní smlouva nenaplňuje znaky smlouvy lichevní. Tento požadavek stěžovatelů však dle názoru vedlejších účastníků jde zcela mimo rámec působnosti Ústavního soudu.
13. Stěžovatelé ve své replice ze dne 30. 7. 2016 k vyjádření Nejvyššího soudu zejména uvedli, že vyjádření Nejvyššího soudu neovlivnilo jejich názor o nesprávnosti právního posouzení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy dle §38 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelé nesouhlasí s právními názory Nejvyššího soudu, považují je za ústavně nekonformní a rovněž nesouhlasí s jeho tvrzením, že vedou skutkovou polemiku, kterou nyní formálně zastřešují ústavně právním aspektem věci. Stěžovatelé v ústavní stížnosti (ani v dovolání) nezpochybnili skutková zjištění, vyjma aktu podpisu kupní smlouvy dne 20. 10. 2000 v přítomnosti dvou svědků. Stěžovatelé zpochybnili právní posouzení věci, když Nejvyšší soud vyžadoval zcela jednoznačný skutkový závěr o jednání jejich otce v duševní poruše. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelé mimo jiné uvedli, že vedlejší účastníci k rozhodným skutečnostem, konkrétně k prokázání duševní poruchy otce stěžovatelů a k uzavření předmětné kupní smlouvy, uvedli vlastní komentář a nepravdivé údaje, které jsou v rozporu se spisem. Duševní poruchu otce stěžovatelů nepotvrdily pouze jeho dcery, ale řada dalších svědků a rovněž revizní posudek Psychiatrické léčebny v Bohnicích ze dne 20. 10. 2000 a jeho doplnění ze dne 13. 8. 2012. Stěžovatelé proto trvají na námitkách vyjádřených v ústavní stížnosti, že obecné soudy, které vycházely z platné judikatury Nejvyššího soudu, aplikovaly v dané věci důkazní standard, který porušuje právo stěžovatelů na ochranu majetku.
V.
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu, jehož zapůjčení si od nalézacího soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, však v nyní projednávané věci nenastala, přestože stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí opak, a to z následujících důvodů.
16. Jak je patrno z ústavní stížnosti, její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatelů s právním názorem soudů všech stupňů, že nelze-li učinit zcela jednoznačný závěr o jednání jejich právního předchůdce dne 20. 10. 2000 při uzavírání předmětné kupní smlouvy v duševní poruše, pak nelze toto jednání považovat za neplatné dle §38 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelé tento právní názor považují za zcela absurdní a nesplnitelný, neboť dle jejich přesvědčení nelze skutečnost, že jejich právní předchůdce předmětného dne jednal v duševní poruše, prokázat se stoprocentní jistotou, ale pouze s "vysokou mírou pravděpodobnosti". Pokud soudy takový požadavek v řízení na stěžovatele kladly, pak je tím dle jejich názoru zatížily nepřiměřeným důkazním břemenem, a to v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014. S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit.
17. Předně je třeba upozornit na to, že stěžovatelé svůj shora naznačený nesouhlasný právní názor dovozují z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), v němž Ústavní soud mj. dospěl k závěru, že "spravedlivá rovnováha mezi protichůdnými zájmy na ochranu majetku duševně postižené osoby a ochranu práv druhé smluvní strany dotčené daným právním jednáním bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat". Stěžovatelé však přehlížejí zcela zásadní odlišnosti případu řešeného právě citovaným nálezem od nyní posuzované věci. Tato zásadní odlišnost spočívá v tom, že v případě řešeném předmětným nálezem nebylo žádných pochybností o tom, že jednající osoba již v době podpisu směnky trpěla dlouhodobým duševním onemocněním. Rozhodnou otázkou proto bylo toliko posouzení, zda se toto onemocnění u jednajícího projevilo i rozhodného dne či nikoli, neboť již dříve bylo prokázáno, že zdravotní stav jednajícího v čase kolísal. V nyní posuzované věci však tento stěžejní předpoklad spočívající v prokazatelné existenci duševní poruchy právního předchůdce stěžovatelů splněn nebyl. Z napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu nalézacího soudu, je totiž zřejmé (a připouští to i sami stěžovatelé ve své ústavní stížnosti), že právní předchůdce stěžovatelů byl po celý svůj život lehkomyslný, nezodpovědný člověk nízkého intelektu, který k lékaři sám nechodil, léky užíval nepravidelně a zapíjel alkoholem. Ze spisového materiálu se ovšem nikterak nepodává, že by se již před podpisem kupní smlouvy (či kdykoli jindy za svého života) léčil s duševním onemocněním či podstupoval psychiatrická vyšetření tak, jako tomu bylo v případě, o němž Ústavní soud rozhodoval nálezem sp. zn. I. ÚS 173/13. Závěr stran existence duševní poruchy právního předchůdce stěžovatelů pak soudy neučinily ani na základě v řízení provedených znaleckých posudků. Z tohoto důvodu proto nelze považovat odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 173/13 v nynější věci za případný, neboť chybí-li závěr soudů o existenci duševního onemocnění jednajícího, nelze se nálezu, který byl vydán právě za účelem ochrany práv prokazatelně duševně nemocných osob, s úspěchem dovolávat (zcela shodně viz usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2753/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť pro aplikaci závěrů v něm vyslovených není splněn základní předpoklad.
18. Ústavní soud má v souvislosti se shora uvedeným dále za to, že soudy všech stupňů své závěry stran neexistence duševní poruchy právního předchůdce stěžovatelů opřely o řádně zjištěný skutkový stav, když tyto v řízení provedly hned tři znalecké posudky včetně jejich doplnění, přičemž vycházely též z výpovědí řady svědků (osob, které byly s právním předchůdcem stěžovatelů v rozhodné době v kontaktu - svědků Vávry, Urbánka, Kadlecové, Velíška, Dunovské, Nýdla, Koldy a dalších). Na základě těchto důkazů pak soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce stěžovatelů nejednal v rozhodné době v duševní poruše, předmětné nemovitosti chtěl prodat, přičemž prodat je chtěla též prvá stěžovatelka, která již dříve s vedlejšími účastníky o jejich prodeji na základě plné moci udělené jí k tomu jejím právním předchůdcem jednala, nesouhlasila však s výší jimi navržené kupní ceny, kterou právní předchůdce stěžovatelů následně odmítl převzít s tím, že "mu to dcera zakázala". Ústavní soud přitom neshledal, že by tyto závěry byly v rozporu se shora uvedenými důkazy. Ústavní soud má naopak za to, že v řízení provedené důkazy byly soudy hodnoceny způsobem ústavně konformním, toto hodnocení má oporu v obsahu spisového materiálu a soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí též přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily. Ústavní soud tak nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl, přičemž na odůvodnění napadených rozhodnutí v této souvislosti v podrobnostech pouze odkazuje (viz zejména str. 5 a 6 rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 7 a 8 rozhodnutí odvolacího soudu).
19. Ústavní soud po prostudování obsáhlého spisového materiálu neshledal ani to, že by soudy opomněly některé ze stěžovateli navržených důkazů, konkrétně účastnický výslech druhého stěžovatele. To proto, že tento důkaz nepředstavuje důkaz opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Je tomu tak z toho důvodu, že jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelé při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 4. 2002 upustili od svého návrhu na provedení dokazování účastnickou výpovědí druhého stěžovatele, a to s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu (viz č. l. 91), přičemž tento důkazní návrh v řízení již znovu nevznesli. Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl uzavřít, že by soudy pochybily, pokud se tímto důkazním návrhem dále nezabývaly.
20. Oporu v obsahu napadených rozhodnutí nemá ani tvrzení stěžovatelů, že se soudy nevypořádaly s jejich námitkou stran neurčitosti kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2000 (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně či str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
21. Ústavně právní rozměr nemá ani námitka stran dle názoru stěžovatelů věcně nesprávného a formalistického posouzení otázky, zda předmětná kupní smlouva nepředstavuje smlouvu lichevní, uzavřenou v rozporu s dobrými mravy. Jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se rovněž touto otázkou řádně zabývaly a své závěry v tomto ohledu přesvědčivým způsobem odůvodnily (viz str. 8 rozhodnutí soudu prvního stupně, str. 8 a 9 rozhodnutí odvolacího soudu či str. 5 a 6 rozhodnutí dovolacího soudu). Ústavní soud přitom neshledal, že by tyto jejich závěry, jež jsou stěžovatelům známy a na něž lze pro stručnost pouze odkázat, byly v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, což by jedině mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, který z jiných důvodů věcnou správnost skutkových či právních závěrů učiněných obecnými soudy není oprávněn přezkoumávat.
22. Ústavní soud konečně neshledal ani to, že by se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami stěžovatelů a tím stěžovatelům odepřel právo na soudní ochranu. Ústavní soud po prostudování rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i dovolání stěžovatelů, dospěl shodně se soudem dovolacím k závěru, že dovolání stěžovatelů je vystavěno na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu, při jehož konstrukci stěžovatelé vycházejí z vlastního, pro ně příznivějšího hodnocení provedených důkazů. Pokud dovolací soud za tohoto stavu uzavřel, že takto pojatá dovolací argumentace přípustnost dovolání s přihlédnutím k §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, založit nemůže, nedopustil se tím dle názoru Ústavního soudu žádného pochybení, natož pak pochybení takové intenzity, které by bylo způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatelů.
VI.
23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu