ECLI:CZ:US:2016:4.US.3560.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3560/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Suka, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 27 EXE 476/2011-80 ze dne 12. 11. 2014, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 128/2015-105 ze dne 27. 4. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3209/2015-146 ze dne 17. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 27 EXE 476/2011-80 ze dne 12. 11. 2014 Okresní soud v Klatovech zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce a na odklad exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 425/2011-45 ze dne 14. 10. 2011.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 14 Co 128/2015-105 ze dne 27. 4. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3209/2015-146 ze dne 17. 9. 2015 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Podle jeho názoru, vyjádřeném v ústavní stížnosti, obecné soudy porušily shora zmiňované právo tím, že nepřihlédly k namítaným vadám rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 497/2006-32 ze dne 21. 5. 2007, jenž v daném případě představoval exekuční titul. Stěžovatel konkrétně uváděl, že Obvodní soud pro Prahu 5 nebyl soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci. V řízení uplatněná pohledávka vyplývala totiž ze smlouvy, jež byla uzavřena mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a současně převyšovala částku 100 000 Kč, což značí, že v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), rozhodování ve sporu příslušelo krajskému soudu. Z řečeného stěžovatel dovozoval neplatnost, resp. nicotnost vydaného exekučního titulu, která měla vést k tomu, že soud prvního stupně zamítne již návrh oprávněného na nařízení exekuce, případně vyústit v rozhodnutí o zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se důvodů nepřípustnosti výkonu rozhodnutí nařízeného na podkladě titulu, který nebyl vydán příslušným orgánem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele spolu s naříkanými soudními akty, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud považuje v projednávané věci za rozhodné, že stěžovatelem předložená ústavní stížnost nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, tj. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 497/2006-32 ze dne 21. 5. 2007, nýbrž je podávána ve stádiu nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. Za dané situace nelze tedy obecným soudům úspěšně vytýkat, že se nezabývaly tvrzeními stěžovatele směřovanými do období před vydáním exekučního titulu a do řízení o jeho vydání, neboť jde o námitky, které již nejsou v exekučním řízení uplatnitelné. Exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v něm stanovených práv a povinností, v rámci exekučního řízení není tudíž přípustné zkoumat a odstraňovat vady předchozího řízení. Pokud se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti s těmito závěry polemizovat a svým námitkám dát ústavněprávní dosah, nemůže být jeho snaha úspěšná. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt bylo na něm, aby svoje námitky uplatnil již v nalézacím řízení prostřednictvím příslušných opravných prostředků. Jestliže tak neučinil, není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatele ze strany obecných soudů, když sám svá práva dostatečně nebránil.
Nad rámec výše uvedeného pokládá Ústavní soud za vhodné doplnit, že nesdílí názor stěžovatele ohledně nicotnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2007. Jak zaznělo např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 65/04 ze dne 31. 7. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz): "O nicotnosti soudního rozhodnutí by bylo možno hovořit tehdy, jednalo-li by se o rozhodnutí ve věci, jež zjevně nenáleží do pravomoci soudu; jako příklad může sloužit vydání stavebního povolení v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003)". V posuzované věci se o takový případ zjevně nejedná, což současně znamená, že je vyloučena i aplikace stěžovatelem citované judikatury Nejvyššího soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jím předloženou ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že obdržel dne 3. 3. 2016 od stěžovatele další podání, nazvané "Doplnění stížnosti k Ústavnímu soudu ČR", jež však nesplňovalo podmínku povinného právního zastoupení, Ústavní soud nebyl proto oprávněn ani povinen se jeho obsahem zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu