ECLI:CZ:US:2016:4.US.3597.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3597/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele dipl. Ing. Ľubomíra Makúcha, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Sokolovská 161/2170, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 7 EC 31/2012-119 ze dne 1. září 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Obvodní soud pro Prahu 10 vyhověl žalobě podané Českou kanceláří pojistitelů proti stěžovateli z titulu neuhrazení příspěvku dle §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ve vztahu k automobilu ve vlastnictví stěžovatele, jemuž uložil uhradit žalobkyni částku 4 817 Kč s příslušenstvím, a to za období v rozsudku blíže uvedené. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí obvodního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že z jím předložených listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že po sledované období vozidlo neprovozoval, neboť bylo odstaveno na prodejní ploše autobazaru Extraauto, tedy na místě ležícím mimo pozemní komunikace, s nimiž zákon o pojištění odpovědnosti spojuje provozování vozidla, a tím i vznik povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti. V této souvislosti stěžovatel zpochybnil závěry soudu o charakteru pojistného rizika jako nebezpečí vzniku nahodilé události způsobené provozem vozidla. Vyjádřil naopak své přesvědčení, že se mu podařilo prokázat odstavení vozidla mimo pozemní komunikace, a tím i vyloučení vzniku, resp. trvání povinnosti mít dané vozidlo pojištěno. Tuto svoji argumentaci pak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvním místě konstatuje, že ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543) judikoval, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoliv s pouhým držením vozidla. Dále se Ústavní soud přiklonil k závěru, že žádné zákonné ustanovení nezakládá právní fikci, podle níž by se mělo za to, že vozidlo je provozováno, pokud je evidováno v registru vozidel. Jinými slovy, samotná držba vozidla bez dalšího neznamená, že je rovněž i provozováno. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi současně upozornil, že "nelze na jednu stranu přehlížet, že zákon výše zmíněnou právní fikci nezakládá, na stranu druhou však nelze ani odhlížet od smyslu a účelu pořizování vozidel. Jen málokdo si pořizuje vozidlo za tím účelem, aby jej neprovozoval. V podstatě se jedná o výjimečné případy, které potvrzují obecnou platnost smyslu a účelu vozidel, tedy jejich provozování. Pokud se chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit povinné pojistné, resp. příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval. Zde se pak typicky jedná o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží v zásadě obecným soudům" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/15 ze dne 24. 11. 2015, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Bylo tedy na stěžovateli, aby soudu prokázal neprovozování daných vozidel v žalovaném období.
A právě nesoulad mezi postojem stěžovatele a závěry obvodního soudu tvoří jádro ústavní stížnosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování nicméně spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Jde totiž o posouzení skutkového stavu, jehož hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by v tomto procesu zjistil závažný exces; ten se však z napadeného soudního rozhodnutí nepodává. Stěžovatel nesouhlasí s vývody obvodního soudu o smyslu a účelu právní úpravy zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obvodní soud konkrétně dospěl k závěru, že z obecného hlediska představuje pojištění způsob zabezpečení proti následkům vyvolaným skutečností charakterizovanou pojistným nebezpečím, tj. pojistným rizikem, jímž se rozumí pravděpodobná možnost vzniku nahodilé události, která vyvolá potřebu [úhrady] určitých finančních prostředků, či jinou újmu. V daném případě dle názoru soudu bezpochyby hrozilo nebezpečí vzniku nahodilé události, kdy v důsledku provozu vozidla minimálně během zkušebních jízd či jeho přeparkování a umístění v areálu autobazaru, jakož i eventuálních zkušebních jízd mimo areál hrozilo způsobení škody jak na majetku, tak na zdraví ostatních účastníků silničního provozu, resp. návštěvníků daného autobazaru. Stěžovatel je naopak názoru, že vozidlo bylo pevně umístěno na reklamní konstrukci, v důsledku čehož nemohlo dojít k žádnému jeho (faktickému) provozování a Ústavní soud de facto žádá, aby tento jeho postoj jako správný svým rozhodnutím stvrdil.
Ústavní soud však takovému požadavku nemohl vyhovět, neboť ani právě uvedená argumentace soudu o smyslu povinného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla umístěného v autobazaru za účelem jeho prodeje nepředstavuje exces, pro který by bylo nutno přikročit ke kasaci napadeného rozsudku nalézacího soudu. Obvodní soud akcentoval obecnou provozuschopnost vozidla, což bez ohledu na to, že je "vystaveno" v autobazaru za účelem jeho nabídky ke koupi, ještě nepředstavuje okolnost vylučující jeho provoz. Tento důraz na provozuschopnost přitom odráží i samotnou judikaturu Ústavní soudu, který kupř. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/15 ze dne 7. 7. 2015 rozlišuje mezi "situac[í], kdy vozidlo není provozováno ze subjektivních důvodů, od situace, kdy jeho provoz není možný z objektivního hlediska" (srov. bod 39). Důvod k zásahu Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě tak dán není.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu