ECLI:CZ:US:2016:4.US.3600.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3600/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. A. R., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Ke Střelnici 2072, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 25. 6. 2015 č. j. 6 To 194/2015-106 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 4. 2015 č. j. 34 T 152/2013-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jenž mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 7. 2013 č. j. 34 T 152/2013-48. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy založily svá rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody výhradně na skutečnosti, že ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal dva další přečiny, za které byl odsouzen. Trestní soudy měly podle stěžovatele vzít v úvahu okolnosti, za nichž došlo ke spáchání těchto nových přečinů, měly podrobněji zkoumat, zda stěžovatel ve zkušební době vedl řádný život a přihlédnout k tomu, že tresty uložené za tyto přečiny (s výjimkou trestu zákazu činnosti) vykonal. V tom, že spáchání přečinů trestní soudy automaticky považovaly za nevedení řádného života, spatřuje stěžovatel porušení zásady ne bis in idem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavnímu soudu zásadně ani nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny); toto pravidlo je třeba tím spíše vztahovat i k rozhodování trestních soudů o způsobu výkonu uloženého trestu, tedy např. o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena trestním zákoníkem, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo.
Trestní soudy založily svá rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na tom, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil dvou nových přečinů, přičemž v obou případech šlo o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Závěr trestních soudů o tom, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, byl zcela opodstatněný, protože vyvarování se páchání trestné činnosti je bezpochyby základním atributem řádného života. K porušení povinnosti podmíněně odsouzeného vést řádný život přitom dochází samotným spácháním nového trestného činu, takže vykonání trestu uloženého za tento nový trestný čin je v tomto směru bez významu, pokud to nemá za následek zahlazení odsouzení (k němuž v posuzovaném případě nedošlo).
Pokud trestní soudy ze spáchání nových trestných činů dovodily závěr, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, nelze to v žádném případě považovat za dvojí potrestání a porušení zásady ne bis in idem. Jinak by totiž bylo možno dospět k absurdním závěrům, že ani páchání rozsáhlé a velmi závažné trestné činnosti ve zkušební době by nemohlo být důvodem k závěru, že podmíněně odsouzený nevedl řádný život. Nařízení výkonu trestu odnětí svobody, který byl původně podmíněně odložen, je jen rozhodnutím o způsobu výkonu již uloženého trestu odnětí svobody, nikoli trestem novým.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu