ECLI:CZ:US:2016:4.US.3673.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3673/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 143/2015-114 ze dne 21. 5. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1115/2015 ze dne 16. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva být trestán pouze za jednání, které je zákonem vymezeno jako trestné, dle čl. 39 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č. j. 2 T 11/2015-98 ze dne 18. 3. 2015 uznán vinným pokusem přečinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se, zkráceně řečeno, dopustil tím, že v rámci žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 250 000 Kč vědomě uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli a předložil rovněž falešné potvrzení o výši svých příjmů. Úvěr mu banka nakonec neposkytla, neboť její pracovníci podvodné jednání odhalili. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 7 To 143/2015-114 ze dne 21. 5. 2015 jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1115/2015 ze dne 16. 9. 2015 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V předloženém návrhu setrval na své obhajobě, kdy doznával, že uvedl v žádosti o úvěr nepravdivé údaje, nicméně měl za to, že svým jednáním nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu, neboť plánoval úvěr řádně splácet a tedy nejednal v úmyslu způsobit bance škodu. Stěžovatel naopak podrobil kritice názor Nejvyššího soudu, že ničím nepodložené vnitřní přesvědčení obviněného o tom, že se mu podvodně vylákané úvěrové prostředky podaří vhodně investovat např. do svého podnikání, které bude úspěšné a umožní uhrazení dluhu, nepředstavuje okolnost, která by vylučovala zavinění ve formě úmyslu. Nejvyšší soud dovodil, že obviněný si v dané situaci dokáže představit a současně může počítat též s eventualitou, že se jeho podnikatelský záměr nezdaří, splátky nebude schopen hradit a v důsledku toho negativně zasáhne do majetkové sféry postižené bankovní instituce. Stěžovatel namítl, že toto pojetí je v rozporu se zásadou presumpce neviny, jakož i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, v němž Ústavní soud nabádal orgány činné v trestním řízení ke zdrženlivosti právě při posuzování odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu. Nejvyšší soud dle stěžovatele nepřípustným způsobem presumuje úmysl obviněného způsobit škodu, což má za následek, že pachatel pokusu úvěrového podvodu, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, resp. toliko v závislosti na výši požadovaného úvěru, vždy naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že by nemělo být na obviněném, aby dokládal existenci konkrétních okolností, umožňujících úvěr splatit, ale naopak na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že žádná taková okolnost neexistovala. Jinými slovy řečeno, s ohledem na zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo by mělo být až do té doby, než bude v trestním řízení prokázán opak, vycházeno z předpokladu, že obviněný by byl schopen úvěr splatit. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytkl, že se nijak nevypořádal s částí dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím oponoval závěru nalézacího soudu, podle něhož si musel být vědom toho, že mu jeho majetkové poměry neumožňují hrazení splátek úvěru. Stěžovatel zdůraznil, že se v jeho případě nejednalo o osobu "neplatiče" či dlužníka a že své závazky vždy řádně plnil. Obecné soudy dle stěžovatele zásadním způsobem pochybily, když při hodnocení jeho solventnosti na jedné straně předpokládaly hrazení splátek úvěru, ale na straně druhé již nezahrnuly do aktiv stěžovatele příjem, spočívající v přijatém úvěru. Konečně stěžovatel upozornil i na procesní pochybení Nejvyššího soudu, který se v otázce zavinění odchýlil od názoru vysloveného soudy prvních dvou stupňů, aniž by příslušné důkazy sám provedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, načež shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří především polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Stěžovatel setrvává na svém názoru o absenci naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nenalezl. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o řetězec důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí pak dospěly k přiléhavému závěru o spáchání trestného činu stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Jmenovitě při posouzení otázky, zda by stěžovatel byl či nebyl schopen úvěr řádně splatit, obecné soudy vycházely z komplexního zhodnocení jeho majetkových poměrů, není tedy pravda, že by bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu presumovaly jeho neschopnost dostát svým závazkům. Skutkové zjištění nalézacího a odvolacího soudu, týkající se schopnosti stěžovatele řádně hradit splátky úvěru, převzal rovněž Nejvyšší soud; nebyl tedy důvod, aby dokazování opakoval.
Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky zavinění a trestnosti jeho jednání, provedeným zejména Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Nic takového zjištěno však nebylo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů, v podrobnostech proto na ně odkazuje.
Jelikož se tedy stěžovateli v projednávané věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu