ECLI:CZ:US:2016:4.US.3890.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3890/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Pokorného, zastoupeného Mgr. Janem Spáčilem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 35, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2016, č. j. 70 Co 74/2016-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně nepřiznal rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 70 Co 74/2016-309, úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.) podle §150 o. s. ř. s odůvodněním, že ve věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, které spatřoval v tom, že stěžovatel jako vlastník bytové jednotky poskytované služby spotřeboval a po celou dobu řízení brojil pouze proti formálním nedostatkům při stanovení výše záloh ze strany žalobce - společenství vlastníků jednotek. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že činnost SVJ je zajišťována právě zálohovými platbami od jednotlivých vlastníků bytových jednotek, a pokud by se stejně jako stěžovatel zachovali ostatní členové SVJ, byl by chod celého společenství ochromen. Odvolací soud stěžovatele o možnosti a důvodech aplikace §150 o. s. ř. poučil.
Proti výše uvedenému rozhodnutí se stěžovatel brání včasnou ústavní stížností. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že odvolací soud dostatečně nezhodnotil veškeré okolnosti věci. Stěžovateli se nedostalo dostatečného poučení ohledně použití §150 o. s. ř. a nemohl uplatňovat své argumenty, které by úvahu soudu vyvrátily; napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a nahodilosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení lze podle §150 o. s. ř. jen ve velmi výjimečných případech. Posouzení této otázky je věcí obecných soudů, které musí užití tohoto ustanovení pečlivě vážit a Ústavní soud v tomto ohledu opakovaně vyzývá ke značné zdrženlivosti. Podmínkou využití moderačního práva soudu je existence určitých důvodů hodných zvláštní zřetele, které musí soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvést, a které jsou prokazatelně způsobilé ospravedlnit mimořádný postup. O jejich existenci musí být účastník řízení výslovně poučen a musí mít možnost vyjádřit se k zamýšlenému postupu. Postup odvolacího soudu v této věci je však bezvadný a souladný, jak s podústavním právem, tak i s právem ústavním - až v případě extrémního porušení podústavního práva lze také uvažovat o zásahu do ústavně zaručených práv; tedy ne každé porušení procesních předpisů je způsobilé porušit právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Odvolací soud v tomto případě stěžovatele řádně upozornil na možnost postupu podle §150 o. s. ř., sdělil mu, v čem spatřuje naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, poskytl mu možnost se vyjádřit a sdělit podstatné okolnosti. To, že stěžovatel nesdělil soudu své majetkové poměry, jde k jeho tíži, jak správně poznamenal obecný soud, který rozhodl ve věci v souladu se zákonnou právní úpravou, natož aby se dopustil extrémní svévole při aplikaci podústavního práva, což by opravňovalo Ústavní soud vydat kasační nález. Obecný soud své rozhodnutí důkladně, srozumitelně a logicky odůvodnil; uceleně předestřel úvahy, které jej vedly k závěru, že stěžovateli nenáleží právo na náhradu nákladů řízení.
Navíc ústavní stížnost směřuje pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž rozhodování o nich je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně (až na výjimky) nepřísluší zasahovat. Také nelze opomenout, že předmětem řízení byla z hlediska dovolacího řízení bagatelní částka nepřevyšující 50 000 Kč (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15).
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu