ECLI:CZ:US:2016:4.US.395.16.1
sp. zn. IV. ÚS 395/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti DORSYM s.r.o., se sídlem Chlumova 5429/la, Jihlava, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 491/2014-128 ze dne 19. 11. 2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 9. 2014 č. j. 103 C 17/2014-88, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2015 č. j. 103 C 17/2014-105.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně zavázal žalovaného (stěžovatelka) k povinnosti zaplatit žalobci částku 56 202 Kč s přísl. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v období od 17. 9. 2012 do 21. 9. 2012 a od 22. 10. 2012 do 30. 10. 2012 vykonával žalobce pro stěžovatelku činnost spočívající v provozu dopravního prostředku - nákladního automobilu Liaz.
Provedené a žalobcem vyfakturované práce v celkové výši 56 202 Kč stěžovatelka nezaplatila. Soud prvního stupně s odkazem na přechodné ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po právní stránce věc podřadil pod ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s tím, že stěžovatelka se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že přijala plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy o provozu dopravního prostředku podle §638 a násl. obchodního zákoníku, která pro svoji platnost vyžaduje písemnou formu). Žalobci proto s poukazem na ustanovení §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přiznal peněžitou náhradu ve výši odpovídající žalobou uplatněným nárokům s příslušenstvím.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce jednoznačně neprokázal svá tvrzení, že práce, které na předmětné stavbě vykonával v období od 17. 9. 2012 do 21. 9. 2012, vykonával právě pro stěžovatelku. Část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 16 254 Kč s příslušenstvím z důvodu neunesení důkazního břemene zamítl. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soudy obou stupňů postupovaly zcela mimo hmotné právo, jejich odůvodnění nejsou opřena o řádné skutkové a právní kvalifikace, ale vydedukované domněnky, které jsou na hranici představ či nepodložené intuice či spekulace. Soudy se nezabývaly námitkou stěžovatelky, že v dané věci není pasivně legitimována. Rozhodnutí krajského soudu je nepředvídatelné, nemá oporu v hmotném právu, když ani ve svém odůvodnění neodkazuje na žádnou právní normu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Proto se ani v projednávané věci, kterou je běžný civilní spor o zaplacení dlužné částky, nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Věcné posouzení předmětu sporu je v pravomoci těchto soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší o nich rozhodovat.
Ústavní soud dále konstatuje, že pouhá okolnost, že krajský soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl, o jakou hmotně právní normu své závěry opírá, neposouvá věc do ústavní roviny. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku zcela jednoznačně uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a odkazuje na ně. Stejně tak z hlediska ústavnosti neobstojí námitka, že se soud nezabýval otázkou pasivní legitimace stěžovatele. Krajský soud po důkladném přezkoumání věci a zopakování dokazování právě proto, že žalobce v celém rozsahu neunesl důkazní břemeno, pokud spolehlivě neprokázal, že jeho smluvním partnerem byla stěžovatelka, žalobě částečně nevyhověl. Ve zbytku však shledal závěry okresního soudu jako věcně správné.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nelze je ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu