ECLI:CZ:US:2016:4.US.3961.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3961/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Antonelly Osmanović, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2016 sp. zn. 9 T 151/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016 sp. zn. 67 To 348/2016, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 1. prosince 2016 obdržel Ústavní soud návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Antonella Osmanović (dále též "stěžovatelka" nebo "obžalovaná") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavněprávně garantovaných základních práv a svobod.
V konkrétní rovině stěžovatelka namítá porušení článku 1 a článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásah do práva na život ve smyslu článku 6 odst. 1 Listiny, do práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 5 Listiny, jakož i do práva na ochranu rodičovství, rodiny a dětí a do práva na ochranu ženy v těhotenství ve smyslu článku 32 odst. 1 a 2 Listiny.
Stěžovatelka dále Ústavní soud žádá o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že vazba je v jejím případě nezákonná.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (obžalovaná) je od 21. ledna 2015 stíhána pro spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3, 4 písm. a) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 24. ledna 2015 sp. zn. 1 Nt 1004/2015, byla obžalovaná vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) až c) tr. řádu. Usnesení ze dne 13. května 2015 sp. zn. 1 Nt 1302/2015, jímž soud prvního stupně rozhodl o ponechání obžalované ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu, následně zrušil Městský soud v Praze proto, že návrh na ponechání obžalované ve vazbě nebyl soudu doručen včas, načež byla obžalovaná dne 28. května 2015 propuštěna na svobodu. Poté obžalovaná opustila území České republiky a zdržovala se na neznámém místě v cizině.
Dne 26. června 2015 byla státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podána obžaloba. K následně nařízenému hlavnímu líčení se obžalovanou nepodařilo předvolat a to i přes to, že orgány činné v trestním řízení se opakovaně pokoušely doručovat obžalované jak na jí uvedenou kontaktní adresu v České republice, tak na adresu jejího trvalého bydliště v Chorvatské republice.
Následně byly na obžalovanou vydány příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byla obžalovaná dne 19. srpna 2016 zatčena ve Spolkové republice Německo a dne 21. září 2016 v 10:45 hod. byla předána českým orgánům činným v trestním řízení.
Usnesením ze dne 21. září 2016 sp. zn. 9 T 151/2015, rozhodl soud prvního stupně o vzetí obžalované do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu; současně rozhodl o započtení vazby od 10:45 hod. téhož dne, tedy od okamžiku předání obžalované českým orgánům činným v trestním řízení.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obžalovaná stížnost, kterou Městský soud v Praze - ústavní stížností napadeným rozhodnutím - podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, jako nedůvodnou.
III.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá nemožnost svého vzetí do vazby ze zdravotních důvodů, neboť je v současné době v šestém měsíci těhotenství. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ačkoliv §322 odst. 3 tr. řádu stanoví, že výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a na matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží na dobu jednoho roku po porodu, v případě vazby těhotné ženy však obdobná právní úprava schází. Vazba se přitom nedotýká jen stěžovatelčina zdravotního stavu, ale rovněž jejího nenarozeného dítěte. Dále má stěžovatelka za to, že ve vazbě nemůže být zajištěna lékařská péče v náležitém rozsahu a kvalitě.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka konstatuje, že v projednávané věci dochází k její diskriminaci a je porušován princip rovnosti v právech, protože pravomocně odsouzená těhotná žena požívá vyšších výhod než těhotná žena, která pravomocně odsouzena nebyla a je ve vazbě. Stěžovatelka také poukazuje na skutečnost, že v průběhu trestního řízení jde o její druhé těhotenství, přičemž v případě prvého těhotenství mělo prý být lékařem konstatováno, že pobyt těhotné ženy ve vazbě je naprosto nevhodný.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen pokud konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání. 2002, str. 180).
Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku §67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, a ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).
V projednávané věci stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že stěžovatelka byla v době rozhodování o vazbě těhotná. Stěžovatelka dále vyslovuje závěr, že její těhotenství již samo o sobě představuje překážku vzetí do vazby, především proto, že v rámci vazby stěžovatelce nelze zajistit dostatečnou lékařskou péči.
Ústavní soud se k otázce přípustnosti vazby v případě těhotných žen vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. května 2011 sp. zn. II. ÚS 2622/10, kde konstatoval, že těhotenství samo o sobě nevylučuje vzetí do vazby a její výkon a je povinností státu zajistit obviněné během výkonu vazby náležitou lékařskou péči [viz §18 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu vazby")]. K tomu lze dodat, že zákon o výkonu vazby v §18 větě třetí a v §22 odst. 8 výslovně upravuje podmínky výkonu vazby v případě těhotných žen; hypotézou normy obsažené v §29a odst. 1 zákona o výkonu vazby je výslovně situace, kdy se obviněné během výkonu vazby narodí dítě. Námitka stěžovatelky o nepřípustnosti vazby z důvodu jejího těhotenství proto nemůže - sama o sobě - obstát.
Ústavní soud také nemohl přitakat námitce stěžovatelky, že obecné soudy nezohlednily její těhotenství v době rozhodování o jejím vzetí do vazby. Odvolací soud se touto námitkou stěžovatelky zabýval a konstatoval, že zdravotní stav stěžovatelky v současné době není překážkou výkonu vazby. K tomu zároveň doplnil, že pokud k takové situaci v budoucnosti dojde (tedy bude-li zdravotní stav stěžovatelky v souvislosti s jejím těhotenstvím představovat překážku dalšího trvání vazby), bude na ni ze strany vězeňské služby a příslušného soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby náležitě reagováno.
Ústavní soud na tomto místě považuje za nezbytné zdůraznit, že argumentace stěžovatelky je vedena toliko v rovině obecné a z ústavní stížnosti se nepodává, že by orgány činné v trestním řízení nezohlednily například zhoršený zdravotní stav stěžovatelky, rizikové těhotenství atp. Jinými slovy, namítá-li stěžovatelka, že ve vazbě jí nemůže být zajištěna lékařská péče v náležitém rozsahu a kvalitě, je třeba říci, že toto své tvrzení ničím nedokládá a Ústavní soud se z tohoto důvodu nemohl její námitkou blíže zabývat (to platí i stran tvrzení stěžovatelky, že v případě jejího prvního těhotenství měl lékař konstatovat, že vazba je místem pro těhotnou ženu nevhodným). Sama skutečnost, že stěžovatelka byla v době rozhodování soudu o vzetí do vazby těhotná, však vazbu stěžovatelky - jak Ústavní soud vyložil ve shora citovaném usnesení - nevylučuje, avšak klade na orgány činné v trestním řízení, a zvláště na příslušníky a zaměstnance Vězeňské služby České republiky, zvýšené nároky stran zajištění dostatečné zdravotní péče. K tomu lze poukázat i na ustanovení §18 odst. 6 zákona o výkonu vazby, z něhož se podává, že pokud zdravotní stav obviněného vyžaduje poskytnutí zdravotních služeb, které nelze zajistit ve věznici, poskytnou se mu u poskytovatele zdravotních služeb mimo věznici.
K závěru Městského soudu v Praze, že v případě vazby nelze aplikovat ustanovení §322 odst. 3 tr. řádu upravující odklad výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud dodává, že uvedené ustanovení se uplatní v situaci, kdy již účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. řádu bylo fakticky dosaženo a probíhá výkon soudem uloženého trestu. Oproti tomu vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16), resp. sloužící k zamezení zmaření nebo ztížení jeho dosažení; odklad zajišťovacího institutu proto nepřichází v úvahu. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl přijmout námitku stěžovatelky o diskriminačním charakteru takové právní úpravy.
S ohledem na specifický charakter projednávané věci posoudil Ústavní soud nad rámec námitek stěžovatelky též obecné podmínky pro uvalení vazby a jejich aplikaci v posouzeném případě, přičemž nezjistil v postupu obecných soudů žádné ústavněprávní závady. Konstatuje, že obecné soudy zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily, z jakých skutečností dovozují důvodnost vzetí stěžovatelky do vazby. Neomezily se přitom pouze na zohlednění výše hrozícího trestu, ale především na vlastnosti obžalované a na opakovanou nemožnost ji kontaktovat. Na tomto podkladu odvolací soud zároveň shledal, že vazbu nelze nahradit jiným institutem, který by byl dostatečný k zajištění dalšího řádného průběhu trestního řízení.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu