ECLI:CZ:US:2016:4.US.489.16.1
sp. zn. IV. ÚS 489/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. U., zastoupené JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, 350 02 Cheb, 2) nezletilého E. U. a 3) nezletilé J.U., oba nezletilí zastoupeni Městským úřadem Cheb, oddělením sociálně-právní ochrany dětí, 26. dubna 4, 350 02 Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2015 č. j. 11 Co 137/2015-699 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. října 2014 č. j. 19 P 237/2009-603, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2015 č. j. 19 P 237/2009-631, za účasti A) Krajského soudu v Plzni a B) Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a za účasti J. U., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2016, a doplněné podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2016, napadají stěžovatelé všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, garantovaná článkem 32 odst. 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 27 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Chebu (dále též "nalézací soud") probíhalo ve věci péče o nezletilé děti E. U. a J. U., řízení o zvýšení výživného pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů. Matka nezletilých dětí navrhla, aby otci dětí dříve (v roce 2009) stanovená částka výživného ve výši 5 000,- Kč měsíčně na každé z nezletilých dětí, byla zvýšena na částku 15 000,- Kč měsíčně pro každé nezletilé dítě, neboť otec nesplnil své dřívější sliby o hrazení dalších částek nad rámec výživného.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 14. října 2014 č. j. 19 P 237/2009-603, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2015 č. j. 19 P 237/2009-631, rozhodl tak, že výživné, placené otcem, zvýšil u obou dětí na částku 16 000,- Kč.
Nalézací soud aplikoval při svém rozhodování ustanovení §85 odst. 2, odst. 3, §99 odst. 1 a ustanovení §96 zákona o rodině a rovněž ustanovení §923 a §913 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Soud při svém rozhodování vzal v úvahu, že matka dětí je od roku 2009 nezaměstnaná z důvodu péče o hyperaktivního nezletilého syna. Přihlédl také k tomu, že otec dětí od roku 2009 platil výživné tehdy ještě nerozvedené manželce (stěžovatelce) ve výši 15 000,-Kč měsíčně.
Otci v mezidobí vznikla další vyživovací povinnost k další nezletilé dceři, narozené dne 2. 12. 2013, s jejíž matkou žije otec ve společné domácnosti. Otec je osobou samostatně výdělečně činnou, nepodniká sice jako fyzická osoba, ale je jednatelem a společníkem v několika firmách (ATLANTICO ENERGY Cheb, s. r. o., SPY WINE COOLER, s. r. o.). Je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí - bytového domu s nebytovými prostorami, v němž jeden z bytů užívá matka s oběma nezletilými dětmi, a je vlastníkem dalších nemovitostí a bytu v Kraslicích. Otec je rovněž jediným společníkem a jednatelem firmy ATLANTICO Cheb, spol. s r. o.
Nalézací soud rozhodl o zvýšení výživného s ohledem na změnu poměrů na straně nezletilých dětí - nárůst jejich potřeb v důsledku zvýšení věku.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podali oba rodiče odvolání. Matka dětí v něm mj. namítala, že nalézací soud vadně posoudil skutečné příjmy, majetek a životní úroveň otce a navrhla, aby výživné bylo stanoveno na každé dítě ve výši 25 000 měsíčně.
Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud") doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 23. října 2015 č. j. 11 Co 137/2015-699 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna E. částkou 16 000,-Kč měsíčně a na nezletilou dceru J. částkou 14 000,- Kč měsíčně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jak na straně nezletilých dětí, tak na straně jejich otce došlo ke kvalifikované změně poměrů, což odůvodnilo zvýšení výživného pro obě nezletilé děti. Rozdíl ve výši výživného odůvodnil odvolací soud věkovým odstupem obou nezletilých dětí a zdravotními problémy nezletilého syna, tedy i jeho zvýšenými potřebami.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas se závěry obou instancí obecných soudů a domáhají se zvýšení výživného. Namítají zejména, že obecné soudy při svém rozhodování o výši výživného nevzaly dostatečně v úvahu, že otec o své nezletilé děti nikdy osobně nepečoval a nevěnoval se jim. Na úhradu jejich potřeb prý neposkytuje žádné další finanční prostředky, ani ve formě osobních dárků. Stěžovatelé rovněž vyslovují názor, že otec dětí bezúplatně převádí své podíly v obchodních firmách na své zletilé syny z prvního manželství a tím poškozuje své nezletilé děti (stěžovatele).
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy vadně posoudily potřebu tvorby úspor pro nezletilé děti a nesprávně interpretovaly závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 951/13 a sp. zn. IV. ÚS 130/15 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS, viz http://nalus.usoud.cz), které podle jejich názoru na skutkové okolnosti nyní projednávané věci nedopadají. Naopak se domnívají, že měly být aplikovány závěry, uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15.
IV.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakuje konstantní východisko své rozhodovací praxe, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud nemůže, není-li další opravnou instancí, korigovat závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Výjimku z těchto obecných pravidel ústavněprávního přezkumu představují případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
V projednávané věci však Ústavní soud žádná pochybení obecných soudů, jež by měla ústavněprávní dimenzi, nezjistil.
Ústavní soud opětovně připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náležejí obecným soudům, před nimiž probíhá kontradiktorní dokazování, na němž se podílejí procesní strany a ve věcech péče o nezletilé děti také orgán sociálně-právní ochrany dětí.
Ústavní soud v posuzované věci konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z dostatečně zjištěných skutkových okolností, jsou odpovídajícím způsobem odůvodněna, a právní závěry z nich vyvozené nevykazují žádné ústavněprávní deficity.
Námitce stěžovatelů, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly závěry, vyslovené v předchozí judikatuře, nemůže Ústavní soud přitakat. Ve stěžovateli citovaném nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15, v němž se Ústavní soud zabýval i otázkou výše výživného v maximální výši, resp. výši výživného pro rodiče s "nadstandardními" příjmy, se sice na jedné straně konstatuje, že "Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné...", zároveň se však zdůrazňuje, že "nicméně jeho výše by měla mít určité hranice... Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče." Ta skutečnost, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by ji oprávněný měl bez dalšího dostat. Při stanovení výživného musejí soudy zvažovat i smysl a účel výživného.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s těmito závěry, vyslovenými v dřívějších judikátech Ústavního soudu, v souladu.
Nad rámec řečeného lze dodat, že ve věcech péče o nezletilé mohou oprávněné osoby, dojde-li ke změně poměrů, podat soudu nový návrh na úpravu výživného.
Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Ústavní stížnost byla proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu