ECLI:CZ:US:2015:4.US.130.15.1
sp. zn. IV. ÚS 130/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. K., v době nezletilosti - podání ústavní stížnosti zastoupené svou matkou, D. K. jako zákonným zástupcem, právně zastoupené Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem Koperníkova 21, 301 22 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 246/2014-138 ze dne 31. 10. 2014 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 Nc 102/2013-88 ze dne 15. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (v době podání ústavní stížnosti nezletilá a zastoupená svou matkou) domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Plzeň-sever rozhodl o úpravě výchovy a výživy tehdy nezletilé stěžovatelky pro dobu do rozvodu manželství jejích rodičů i pro dobu po tomto rozvodu tak, že ji svěřil do výchovy matce, a otci uložil přispívat na její výživu částkou 40.000,- Kč měsíčně s tím, že z této částky bude 10.000,- Kč měsíčně poukazovat na účet ve prospěch stěžovatelky. Dále otci uložil platit stěžovatelce školné na Soukromé střední uměleckoprůmyslové škole - Zámeček, s. r. o., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích pod body II. až V. změnil tak, že otci uložil přispívat na výživu stěžovatelky s účinností od 31. 10. 2014 a dále s účinností od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů částkou 30.000,- Kč měsíčně, s tím, že takto stanovené výživné je splatné do každého 20. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelčiny matky. Ve výroku pod bodem VI. jej jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že prvostupňový i odvolací soud nedostatečně zjistily skutkový stav, a to především v otázce životní úrovně otce stěžovatelky. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever, byla životní úroveň otce zjištěna pouze na základě výpovědí matky a otce stěžovatelky a daňových přiznání otce stěžovatelky. Okresní soud Plzeň-sever dle jejího názoru nijak blíže rozsah tohoto majetku, a s tím související životní úroveň rodičů nezletilé dále nezjišťoval, a to i přes to, že tak měl činit z úřední povinnosti. Dle mínění stěžovatelky tak obecné soudy v dané věci neúplně zjistily skutkový stav a neprovedly všechny důkazy nezbytné pro řádné zjištění životní úrovně otce stěžovatelky, což mělo za důsledek nesprávné určení výše výživného stěžovatelky. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže sám vyřešit otázku, zda je snížení výživného z původně přiznaných 40.000,- Kč na 30.000,- Kč stanovených odvolacím soudem pro stěžovatelku neúnosné. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku.
Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že veškeré náklady stěžovatelky jsou zajišťovány výhradně otcem. Matka v době rozhodování neplnila svoji vyživovací povinnost ani osobně nepečovala o tehdy nezletilou stěžovatelku, která se nadto zdržuje v rodině svého přítele. Krajský soud připustil, že otcova životní úroveň je vyšší, než aby platil jen tyto potřeby, a následně dospěl k závěru, že částka 30.000,- Kč měsíčně odpovídá životní úrovni otce a potřebám dcery, na jejichž uspokojování je stěžovatelka zvyklá. Tato jeho úvaha tedy reflektuje skutkový stav, který byl v řízení před oběma soudy zjištěn, a nepředstavuje jinak nepřípustnou libovůli. Na tomto místě se rovněž sluší poznamenat, že je jistě v zájmu stěžovatelky udržovat dobrou životní úroveň, jak ostatně odvolací soud též podotkl. Přílišná materiální závislost dcery na svém otci by však ve svém důsledku mohla jít i proti jejím dlouhodobým zájmům, neboť by ji nemusila motivovat k nezávislosti a vlastní ekonomické soběstačnosti, expressis verbis, vysoké příjmy z výživného by z tohoto hlediska nepůsobily výchovně. Přivyknutí k vysokému příjmovému standardu by stěžovatelku mohlo v době, kdy již otec výživné platit nebude, poškodit tím, že ji tato situace může zastihnout nepřipravenu (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 951/13). Není tedy nevyhnutelné, aby výživné exaktně a zcela plasticky odráželo majetkové poměry rodiče či rodičů. Svou roli v tom může sehrát právě i motivace potomka buď k přípravě na budoucí povolání či na vstup do ekonomického života ve společnosti. To také vzal odvolací soud náležitě v úvahu, když, na rozdíl od úvahy nalézacího soudu, jako neúčelné vyhodnotil tvorbu úspor pro stěžovatelku.
Z ústavní stížnosti je patrný akcent na ryze materialistické pojetí výživného (viz požadavek na zjištění takřka každé majetkové hodnoty, jíž otec stěžovatelky disponuje), což ovšem neodpovídá jeho povaze a funkci, kterou by mělo ve vztahu ke stěžovatelce plnit. Jak ostatně dal Ústavní soud najevo ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2932/13 ze dne 23. 10. 2013 (jehož text je veřejně dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), v případě tohoto typu řízení "soud není povinen za účelem ověření toho kterého tvrzení účastníka provádět rozsáhlé dokazování v podobě opatření listinných důkazů či snad dokonce znaleckých posudků; může tak činit i posouzením tvrzení na pozadí vlastní percepce toho, co je v něm obsaženo (kupř. věrohodnost svědeckých výpovědí). Obzvláště uváží-li se, že jde o nesporné řízení ve věci upravené rodinným právem a současně též o otázku, kterou je soudce schopen relativně samostatně vyhodnotit a která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti (srov. §127 občanského soudního řádu), přičemž současně netvoří vlastní předmět řízení. V opačném případě by se totiž soudce v takovém řízení stal jen jakýmsi kompilátorem zprostředkovaného vnímání okolního světa, což není s ohledem na význam předmětu řízení a jeho dopad na mezilidské vztahy, kterých se bytostně dotýká, žádoucí. Expressis verbis, přestal by být soudcem v lidském slova smyslu, bezprostředním posuzovatelem či hodnotitelem mezilidských vztahů v dané společnosti. Právě bezprostřední vnímání znesvářených stran a jejich chování je v tomto řízení velmi důležité, tedy i to, jak a čím argumentují."
Obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu proto není dán. Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu