ECLI:CZ:US:2016:4.US.586.16.1
sp. zn. IV. ÚS 586/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Tukový průmysl Praha, a. s., IČ 251 35 881, se sídlem Koubova 79, Praha 9, právně zastoupené JUDr. Michalem Paulem, advokátem se sídlem Benešovská 1897/24, 101 00 Praha 10, směřující 1) proti usnesení Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů EU, ze dne 4. 8. 2008, ČTS: OKFK-111/TČ-2008-23, 2) proti usnesení téhož policejního orgánu ze dne 20. 8. 2008, ČTS: OKFK 111/TČ 2008-23, a 3) proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícímu v tom, že Městský soud v Praze v trestním řízení, které před ním probíhá pod sp. zn. 10 T 1/2013, nevydal rozhodnutí o zrušení usnesení policejního orgánu o zajištění majetku stěžovatelky, za účasti A) Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů EU, B) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti C) Vrchního soudu v Praze, D) Vrchního státního zastupitelství v Praze a E) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obchodní společnost Tukový průmysl Praha, a. s. (dále též "stěžovatelka") svým podáním, které Ústavní soud obdržel dne 18. 2. 2016, podala ústavní stížnost proti dvěma usnesením policejního orgánu, uvedeným shora v záhlaví a proti jinému zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); tento protiústavní zásah orgánů veřejné moci spatřuje stěžovatelka v tom, že Městský soud v Praze v trestním řízení, které před ním probíhá, nevydal rozhodnutí o zrušení usnesení policejního orgánu o zajištění majetku stěžovatelky.
Petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá alternativně toho, buď 1) aby Ústavní soud sám napadená rozhodnutí policejního orgánu zrušil, nebo 2) aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze: a) zrušit napadená rozhodnutí policejního orgánu a b) vydat zajištěný majetek stěžovatelce.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími policejního orgánu a postupem obecných soudů bylo porušeno několik jejích základních práv, jmenovitě právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); byla prý rovněž porušena zásada presumpce neviny, garantovaná článkem 6 odst. 2 Úmluvy a zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvená v článku 7 odst. 1 Úmluvy; konečně stěžovatelka tvrdí porušení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a práva vlastnit majetek a nebýt svévolně zbaven majetku, zakotveného v článku 17 odst. 1, 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností, z obsahu dokumentů přiložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti a z vyjádření Vrchního státního zastupitelství ze dne 1. 3. 2016 č. j. 8 VZV 4/2010-3540, které si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Oběma usneseními policejního orgánu, napadenými nynější ústavní stížností, byly podle ustanovení §79d trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, blíže specifikované v napadených rozhodnutích.
Usnesení o zajištění věcí byla vydána v rámci přípravného trestního řízení, vedeného proti obviněným Ing. Milanu Vomelovi, M. P. a Bc. Martě Konkolové, roz. Strakové. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 2. 7. 2003 pro podezření z pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ust. §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství.
Obvinění M. P. a Bc. Marta Konkolová měli ve vztahu ke společnosti Tukový průmysl Praha, a. s. postavení statutárního orgánu - jednatele společnosti; obviněný Ing. Milan Vomela byl jediným akcionářem, tedy osobou zcela ovládající obchodní společnost pod dřívějším obchodním jménem BENA a. s. (nyní LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a. s., kterážto společnost byla podezřelá z účasti na inkriminované trestné činnosti.
Stěžovatelka, která tvrdí, že je vlastnicí zajištěných věcí, má v trestním řízení postavení zúčastněné osoby (§42. tr. řádu).
Průběh trestního řízení v této kauze byl velice komplikovaný, což vyplývalo především z povahy stíhané trestné činnosti, spočívající v několikaletém páchání velkého množství podvodných a fiktivních obchodních transakcí s desetitisíci tun pohonných hmot, na nichž se podílela řada domácích a zahraničních firem; složitými účetními machinacemi mělo dojít k daňovým únikům ve výši několika miliard korun.
Ve věci byla dne 9. 2. 2012 pod č. j. 8 VZV 4/2010 - 1932 podána státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze obžaloba k Městskému soudu v Praze, u něhož poté probíhalo soudní řízení, které však v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nebylo ukončeno pravomocným rozsudkem o vině a trestu.
Na základě amnestie prezidenta republiky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 10 T 15/2011 trestní stíhání obžalovaných Ing. Milana Vomely a M. P. pro skutek ad I) podané obžaloby zastaveno, protože se na tyto obžalované vztahoval článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii (stíhání trvalo více než osm let). Obžalovaná Bc. Marta Konkolová byla Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2014 č. j. 10 T 1/2013- 2224 zproštěna obžaloby pro skutek ad II) obžaloby z důvodu podle §226 písmeno c) trestního řádu (nebylo prokázáno, že skutek spáchala obžalovaná).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2015 sp. zn. 3 To 30/2015 ke stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 10 T 1/2013, kterým bylo trestní stíhání obžalovaného Ing. Milana Vomely zastaveno pro skutek uvedený pod bodem ad II) obžaloby a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pro tento skutek, z něhož je obžalován Ing. Milan Vomela, trestní řízení před Městským soudem v Praze dále probíhá.
Dne 3. 1. 2013 podal státní zástupce návrh Městskému soudu v Praze na zabrání věcí, zajištěných v přípravném řízení, podle §101 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku. Tento návrh státní zástupce zúžil částečným zpětvzetím návrhu ze dne 29. 6. 2015 č. j. 8 VZV 4/2010 - 3493, a to pouze pokud jde o zbývající majetek M. P. a dílčí majetek Ing. Milana Vomely. Toto částečné zpětvzetí se však netýká věcí ve vlastnictví stěžovatelky; tyto nemovitosti jsou podle podrobně zdůvodněného návrhu státního zástupce "reinvestovaným výnosem z trestné činnosti".
Návrhu státního zástupce na zabrání nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky Městský soud v Praze vyhověl a usnesením ze dne 5. 12. 2014 č. j. 10 T 1/2013- 2309 rozhodl ve výroku I o zabrání nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky podle ust. §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Městský soud ve výroku rozhodnutí výslovně konstatoval, že "se jedná o nemovitosti pořízené z výnosů trestné činnosti".
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015 sp. zn. 3 To 31/2015 bylo stížnostmi napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 podle ust. §149 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního řádu zrušeno, a Městskému soudu v Praze bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Lze tudíž konstatovat, že o návrhu státního zástupce na zabrání zajištěných věcí ve vlastnictví stěžovatelky nebylo dosud soudem pravomocně rozhodnuto. Podle sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze bude o tomto návrhu Městský soud v Praze rozhodovat v rámci hlavního líčení, které se má konat dne 6. 4. 2016.
Toliko pro dokreslení kauzy lze uvést, že obžalovaný M. P. byl dne 27. 11. 2016 v jiné trestní věci odsouzen Městským soudem v Praze k pětiletému trestu odnětí svobody za zločin podvodu, spáchaný ve spolupachatelství s uprchlým obžalovaným R. K. ke škodě společnosti ČEPRO.
III.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu a posouzení jeho odůvodněnosti, musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady a podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, stanovené v zákoně o Ústavním soudu. Ústavní soud je nucen konstatovat, že tyto podmínky pro projednání ústavní stížnosti nejsou splněny, což je zřejmé prima facie, aniž by bylo třeba ve věci nařizovat jednání a provádět dokazování v kontradiktorním jednání.
Především nelze akceptovat stěžovatelčin návrh, obsažený v alternativním petitu její ústavní stížnosti, totiž aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost rozhodnout o zrušení napadených rozhodnutí policejního orgánu o zajištění majetku a vydat zajištěný majetek stěžovatelce. Žádnou takovou imperativní pravomoc Ústavní soud podle ústavních předpisů nemá - nemůže obecným soudům uložit, jak mají rozhodnout, ani jim nařídit, jak mají naložit s věcmi zajištěnými v trestním řízení.
Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná role, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
V tomto smyslu je návrh, obsažený v alternativním petitu ústavní stížnosti, návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a nezbývá, než jej odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Vyhovět však nelze ani stěžovatelčině návrhu na zrušení obou usnesení policejního orgánu, jimiž byly podle příslušných ustanovení trestního řádu zajištěny nemovitosti, blíže specifikované v napadených rozhodnutích.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
V posuzované věci je nepochybné, že zákonná dvouměsíční lhůta ve vztahu k oběma usnesením policejního orgánu nebyla dodržena a ústavní stížnost je tudíž opožděná, což je důvod k jejímu odmítnutí podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
I kdyby však byla akceptována stěžovatelčina právní konstrukce, že trvající zajištění zadržených věcí představuje tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze ústavní stížnost pokládat za včas podanou a nelze připustit její projednání. Taková ústavní stížnost by totiž byla předčasná, protože v trestním řízení doposud nebylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce na zabrání věcí zajištěných v přípravném řízení, podaném dne 3. 1. 2013 u Městského soudu v Praze podle §101 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku.
Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, na níž je ústavní soudnictví v České republice založeno, znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, jestliže náprava před jinými orgány již není možná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení, v daném případu z trestního řádu. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy údajného protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy řízení před obecnými soudy nebylo skončeno a stěžovatelka se může ochrany svých základních práv domoci jinými opravnými prostředky, jež má k dispozici, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Obiter dictum
Aniž by se zabýval meritem věci a dále se vyjadřoval k odůvodněnosti podání, pokládá Ústavní soud za vhodné nad rámec věci podotknout několik poznámek k argumentaci předestřené stěžovatelkou.
Nelze souhlasit se stěžovatelčiným argumentem, že "s abolicí prezidenta České republiky zcela odpadl důvod vydání rozhodnutí o zajištění, neboť trestní řízení bylo tímto skončeno". Amnestijní akt prezidenta republiky, jakož i rozhodnutí soudu o tom, že na obžalovaného M. P. se amnestie vztahuje, nemá s rozhodnutím o zajištění věcí, ani s eventuálním řízením a rozhodnutím o zabrání věci nic společného. Podle názoru Ústavního soudu ta skutečnost, že obžalovaný M. P. byl amnestován, nebrání tomu, aby zajištěná věc, nabytá jinou osobou (v daném případě stěžovatelkou), byla zabrána podle ust. §101 odst. 2 trestního zákona, pokud je splněna podmínka, že věc nebo jiná majetková hodnota "je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu" (srov. návětí §101 odst. 2 trestního zákoníku).
Ústavní soud připomíná, že strategie účinného potírání tzv. praní peněz a strategie odčerpávání výnosů z kriminální činnosti patří v posledních desetiletích k celosvětově uznávaným legitimním nástrojům, jimiž státy reagují na ohrožení organizovanou kriminalitou, hospodářskými a daňovými trestnými činy, terorismem a jinými nebezpečnými formami zločinnosti. K tomu srovnej např. literární zdroje: KAISER, G.: Möglichkeiten zur Verbesserung des Instrumentariums zur Bekämpfung von Geldwäsche und zur Gewinnabschöpfung. Wistra, 2000, 4, s. 121 - 130.; KILCHLING, M.: Die Praxis der Gewinnabschöpfung in Europa. Eine vergleichende Evaluationsstudie zur Gewinnabschöpfung in Fällen von Geldwäsche und anderen Formen organisierter Kriminalität. Freiburg i. Br. : Iuscrim 2002; BÜTTNER, M.: Ermittlung illegaler Vermögensvorteile : Abschöpfung im Straf- und Ordnungswidrigkeitenverfahren. Stuttgart : Boorberg, 2005; HERZOG, F. [Hrsg.]: Geldwäschebekämpfung und Gewinnabschöpfung. München : C. H. Beck, 2006; ŠUGÁR, J. a kol.: Odčerpávání výnosů z trestné činnosti v praxi orgánů činných v trestním řízení. Praha : Scientia, 2009; DVOŘÁK, V.: Ekonomické a kriminální aspekty legalizace výnosů z trestné činnosti. Praha: Scientia, 2010).
Česká republika je signatářem Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (Štrasburk, 8. 11. 1990), sjednané Radou Evropy (viz Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb.). Česká legislativa k tomuto účelu vytvořila zákonné instrumenty novelizacemi trestního řádu, přijetím nového trestního zákoníku a dalších norem (např. zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v souladu s principem oficiality aktivně využívat zákonné nástroje k odčerpání zločineckých zisků; legitimní konstituční zájem na účinné ochraně právního státu a ústavního pořádku vyžaduje, aby toto zákonné instrumentárium bylo efektivně využíváno.
K tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejího vlastnického práva lze poznamenat: Ústavní předpisy neposkytují absolutní ochranu libovolně nabytého vlastnického práva. Článek 4 odst. 2 Listiny připouští, aby zákonem byly stanoveny meze základních práv, např. je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Zájem na odčerpání výnosů pocházejících ze závažné trestné činnosti je zajisté tak významný, že opravňuje zákonodárce a orgány činné v trestním řízení k omezení vlastnického práva.
V.
Závěrem lze shrnout:
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti jako návrh opožděný a zčásti jako návrh předčasně podaný, a tudíž nepřípustný. Proto byl návrh mimo ústní jednání soudcem zpravodajem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), písm. b), písm. e) a podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj