ECLI:CZ:US:2016:4.US.596.16.1
sp. zn. IV. ÚS 596/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele REDIVIVUS z. s. se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/9, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 528/2014-703, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2013, č. j. 19 Co 91/2011-685, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 19. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými mu nebyl přiznán nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyplývajících ze čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud se měl v rozporu s právem na spravedlivý proces vyhnout meritornímu projednání dovolání a svůj postup ve svém rozhodnutí odůvodnil nepřesvědčivě; rovněž tím dovolací soud pokryl rozhodnutí odvolacího soudu, které trpí vážnými procesními vadami ústícími v nepřezkoumatelnost. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za narušující jeho ústavně zaručená práva, neboť spočívá na nedostatečně odůvodněných právních závěrech, které jsou navíc navzájem rozporné a nereflektují zásadní argumentaci stěžovatele.
Na stěžovatele byla postoupena pohledávka třetí osoby, obchodní společnosti (dále jen "společnost"), jejíž zboží bylo soudním vykonavatelem zabaveno, a v době do jeho vydání zpět společnosti částečně znehodnoceno. Společnost se zabaveným zbožím nemohla obchodovat, čímž jí vznikla škoda spočívající mimo jiné v ušlém zisku. Nalézací soud stěžovateli nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z větší části přiznal, soud odvolací však jeho rozsudek změnil a žalobu v této části zamítl. Dovolací soud shledal dovolání za nepřípustné a meritorně se jím nezabýval.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření dovolacího soudu, avšak dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že by rozhodnutí svědčilo o libovůli; nebo podobně v případě právních závěrů přijatých v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či z nich nijak nevyplývajících [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. V tomto směru však Ústavní soud pochybení neshledal.
Jádro argumentace stěžovatele nepřesahuje rovinu jednoduchého práva a spočívá především v polemice se závěry obecných soudů. Naznačená pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit, však nelze vyhodnotit ani jako projev libovůle, ani nelze shledat, že by byly přijaté závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obecné soudy podrobně vyložily, na jakých závěrech své rozhodnutí založily, a přestože jejich odůvodnění stěžovatel považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné, ústavněprávním požadavkům na odůvodnění vyhovují.
Ohledně odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost Ústavní soud připomíná, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice.
V projednávané věci odvolací soud zamítl žalobu, neboť dospěl k závěru, že náhradu škody nelze stěžovateli přiznat ze tří důvodů, které samy o sobě obstojí. Pakliže v dovolacím řízení by potenciálně mohl být řešen toliko jeden z nich, odvolací rozsudek by stejně vzhledem k existenci dalších dvou uvedených důvodů obstál a dovolací soud by jej nemohl zrušit či změnit - proto přípustnost dovolání nedovodil. Tento postup je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavní soud v této praxi nespatřuje rozpor s právy jednotlivců na spravedlivý proces, neboť i případné projednání dovolání by na výsledku sporu nemohlo nic nezměnit.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu