ECLI:CZ:US:2016:4.US.637.15.1
sp. zn. IV. ÚS 637/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kazimíra Miczy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 483/2014-70 ze dne 28. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i princip rovnosti stran, zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku č. j. 28 EXE 2245/2012-10 ze dne 18. 1. 2012 byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce pro pohledávku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 25 INS 26186/2012 - A4 ze dne 12. 11. 2012 byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno oddlužení. Dne 26. 5. 2014 potom soud vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatelem a osvobodil ho od placení pohledávek věřitelů. Přesto dne 16. 7. 2014 rozhodl soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána exekučním příkazem č. j. 103 Ex 63832/11-55 o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu stěžovatele ve prospěch vedlejšího účastníka (oprávněného).
Stěžovatel se proti tomuto postupu bránil podáním návrhu na zastavení exekuce, jemuž soudní exekutor usnesením č. j. 103 Ex 63832/11-65 ze dne 11. 9. 2014 vyhověl a exekuci zastavil (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a konečně, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok III.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 10 Co 483/2014-70 ze dne 28. 11. 2014 rozhodnutí soudního exekutora v napadené části, tj. ve výroku II., jako věcně správné potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění krajský soud s poukazem na ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, konstatoval, že nelze zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekuce, které z procesního hlediska nezavinil. Skutečnost, že soudní exekutor vydal po skončení oddlužení stěžovatele příkaz postihující jeho majetek, k tíži oprávněného nebylo možno přičítat. Stěžovatel byl v dané souvislosti krajským soudem informován, že náhrady nákladů vzniklých v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora se musí domáhat jinými zákonem stanovenými způsoby.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní předně namítl nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť z něj není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněným. Samotný závěr soudu stěžovatel pak označil za příliš formalistický a jsoucí v rozporu se zásadou ochrany slabší strany, právem na právní pomoc a ochranu majetku. Stěžovatel mu oponoval tvrzením, že oprávněný i soudní exekutor museli, resp. měli - s ohledem na veřejně přístupný insolvenční rejstřík a s přihlédnutím k postavení stěžovatele jako slabší strany - o probíhajícím insolvenčním řízení vědět, přesto v exekuci pokračovali. Právě v tomto bezdůvodném vymáhání pohledávky lze podle stěžovatele spatřovat procesní zavinění na straně oprávněného. Stěžovatel opakovaně také zdůraznil, že byl nucen se proti nezákonnému postupu soudního exekutora a oprávněného bránit s pomocí právního zástupce. Již vzhledem k tomu, že byl úspěšný, měla mu náležet náhrada nákladů vůči oprávněnému, což se však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nestalo. Stěžovatel dále upozornil na význam institutu oddlužení, který se dotýká významného počtu osob, přičemž právní rámec důsledků oddlužení byl závěry krajského soudu popřen. Soudní exekutor i oprávněný podle mínění stěžovatele zneužili svého (vůči stěžovateli silnějšího) postavení s evidentním ekonomickým cílem obohatit se na oddluženém laikovi, resp. ignorovat úspěšné oddlužení. Stěžovatel poukázal na ekonomickou provázanost zájmů oprávněného a soudního exekutora z důvodu, že oprávněný je pro exekutora zdrojem příjmů, a současně na ekonomickou slabost oddlužených osob, pro něž je problematické si zajistit právní zastoupení. S ohledem na to, že se zde střetávají dvě diametrálně rozdílné sociální skupiny, stěžovatel vyvodil - na podkladě jím citované judikatury Ústavního soudu - potřebu hledání spravedlivých řešení, k čemuž prý v tomto případě nedošlo. Závěrem stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby uložil krajskému soudu nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč, a požádal o přednostní projednání věci podle ustanovení §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V podání ze dne 19. 8. 2015 stěžovatel doplnil argumentaci k ústavní stížnosti odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 543/2015-26 ze dne 23. 4. 2015 a v něm zahrnuté úvahy stran procesního zavinění na zastavení exekuce, s nimiž se ztotožnil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Vycházel přitom ze své judikatury, v níž se ve své podstatě s identickými argumenty, jež stěžovatel vznáší v projednávané věci, již vypořádal, přičemž předložené ústavní stížnosti odmítl. Jedná se o usnesení sp. zn. II. ÚS 3767/14 ze dne 19. 5. 2015 a sp. zn. III. ÚS 1275/15 ze dne 21. 5. 2015. Přímo ve věci stěžovatele pak bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. II. ÚS 437/15 ze dne 16. 6. 2015 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud při té příležitosti konstatoval, že "základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat."
Od citovaných závěrů, s nimiž byl stěžovatel jako účastník předchozího řízení seznámen, nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud v podrobnostech proto dále na své usnesení ze dne 16. 6. 2015, jakož i na ostatní výše zmiňovaná rozhodnutí, odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (jak dle §62 odst. 4, tak dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Stěžovatelem požadovaný postup dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebylo možné realizovat, neboť uvedené ustanovení se týká jiného typu řízení před Ústavním soudem. Ani v případě, že by se jednalo o návrh ve smyslu §39 téhož zákona, Ústavní soud podmínky pro jeho vyhovění neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu