ECLI:CZ:US:2016:4.US.666.16.1
sp. zn. IV. ÚS 666/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A) J. S., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, a B) nezletilého L. R., zastoupeného opatrovníkem, Magistrátem města Karlovy Vary, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. srpna 2015, č. j. 0 P 202/2014-285, a Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2015, č. j. 13 Co 380/2015-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva. V případě stěžovatelky zakotvená v čl. 10 odstavci 2, v čl. 32 odstavcích 1 a 4 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); v případě stěžovatele zakotvené v čl. 3, v čl. 12 a v čl. 29 bodu 1 písmenu a) Úmluvy o právech dítěte. U obou pak rovněž podle čl. 8 odstavce 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byl nezletilý syn stěžovatelky ("stěžovatel") svěřen do péče otce (výrok I.); stěžovatelce byla uložena povinnost platit na jeho výživu 5 000 Kč měsíčně (výrok II.); oběma rodičům povinnost nahradit na nákladech řízení státu 37 438,20 Kč, a to každý jednou polovinou (výrok III.), zároveň nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost platit na výživném nezletilému 3 500 Kč měsíčně (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost postupu soudů, které rozhodly o svěření nezletilého do péče otce, aniž by to otec v řízení důrazně požadoval. Následně s odkazem na jednotlivé pasáže znaleckých posudků namítá nesprávnost postupu nalézacího soudu vycházejícího při svém rozhodnutí ze závěru znalců, kteří však výrazně nepreferovali jedno z možných výchovných prostředí nezletilého, tedy neurčili, zda lepší pro výchovu je (rezidentní) péče matky či otce. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka namítá, že soudy dostatečně nezohlednily citové vazby ani dosavadní výchovu a prostředí, v němž syn vyrůstal (sp. zn. IV. ÚS 106/15, sp. zn. IV. ÚS 528/15), a dále extrémní exces při dokazování (sp. zn. II. ÚS 182/02 a sp. zn. II. ÚS 539/02). Okresní soud v Karlových Varech svým rozhodnutím neobhajitelně svěřil nezletilého do péče otce, aniž pro to jednoznačně hovořil kterýkoliv z důkazů. Odvolací soud potom nedostatečně přezkoumal prvostupňový rozsudek, rezignoval na posouzení vad dokazování a tím pokryl neodůvodněné závěry nalézacího soudu.
Stěžovatelka rovněž poukázala na trestní oznámení, které na otce nezletilého podala a které bylo podle jejího přesvědčení pro nedostatečné prošetření odloženo. I zde stěžovatelka důkladně popsala pochybení, jichž se orgány činné v trestním řízení měly dopustit; poukázala na nesprávné hodnocení výpovědi nezletilého, respektive fakt, že nebyl řádně k věci slyšen.
Stěžovatelka dále uvádí, že se jedná o první rozhodnutí o svěření syna do péče jednoho z rodičů a poukazuje přitom na požadavek spravedlivého přístupu s respektem k oprávněným zájmům nezletilého, k čemuž odkazuje nejen na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1493/15), ale i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Závěrem stěžovatelka poukazuje na fakt, že opatrovník nezletilého ponechal rozhodnutí zcela na soudu; současně navrhuje, aby Ústavní soud věc s ohledem na okolnosti případu projednal přednostně.
Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s formálními náležitostmi ústavní stížnosti. Jak je z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti zřejmé, nezletilému synovi stěžovatelky, označenému v návrhu jako stěžovatel, byl ustanoven opatrovník. Po právní moci napadených rozhodnutí a svěření nezletilého otci byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. února 2016, č. j. 0 P 202/2014-379, nově ustanoven opatrovníkem Magistrát města Karlovy Kary pro řízení o předběžném opatření, svěření do péče a určení výše výživného. Za dané situace bylo tedy věcí opatrovníka, aby zajistil, má-li za to, že existuje skutečný zájem nezletilého, aby byl účastníkem řízení u Ústavního soudu, respektive, aby mu zajistil právní zastoupení jakožto stěžovateli ve věci ústavní stížnosti. Jak však Ústavní soud zjistil, opatrovník žádný podnět k podání ústavní stížnosti neučinil, o podání stížnosti matkou pak nebyl ani zpraven. Není však možné, aby tento krok opatrovníka byl nahrazen samostatnou aktivitou matky nezletilého - stěžovatelkou. Ústavní soud se proto zabýval podáním tak, jako by jej podala výhradně stěžovatelka.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Jak je z rozsudku okresního soudu patrné, stěžovatelka sama iniciovala řízení o svěření nezletilého do její výlučné péče pro neshody s otcem, a to za situace kdy se rodiče o syna fakticky starali formou péče střídavé. O své újmě přitom stěžovatelka po podání návrhu omezovala styk otce s nezletilým poté, co na něj podala trestní oznámení. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování znaleckými posudky. Znalci prověřovali schopnosti obou rodičů pečovat o nezletilého, jak s ohledem na jejich materiální podmínky, tak i na osobnostní vlastnosti. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že znalci výrazně nepreferují žádného z rodičů; přesto dospěl k závěru, že okolnosti svědčí spíše pro svěření nezletilého do péče otce a tento svůj závěr v odůvodnění svého rozsudku důkladně, jasně a přezkoumatelně vysvětlil. Odvolací soud neshledal v postupu okresního soudu žádná pochybení, proto napadený rozsudek potvrdil, a současně snížil výživné uložené matce.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Staví tím Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, které z přímého kontaktu s účastníky řízení a s důkladnou znalostí provedených důkazů mají nejlepší poznatky pro rozhodnutí ve věci samé. Důvody, které soudy vedly k rozhodnutím, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny a Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí odkazuje.
Pokud se týká tvrzení stěžovatelky o zkrácení v zaručených právech, konstatuje Ústavní soud následující: Ani z ústavní stížnosti není patrné, v čem by měl spočívat zásah do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odstavec 2 Listiny). Soudy pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů potřebují shromáždit dostatečné množství relevantních informací o životě jednotlivých osob. V projednávaném případě přitom nic nenasvědčuje tomu, že by při své činnosti soudy prolomily meze tohoto chráněného zájmu. Soudy rozhodovaly o ochraně rodiny, výchově a výživě nezletilého (práva zakotvená v čl. 32 odstavcích 1 a 4 Listiny), způsobilosti obou rodičů zajistit nezletilému tato práva v maximální možné míře. Činily tak v souladu s příslušnými procesními předpisy a v mezích práva na spravedlivý proces (čl. 36 odstavec 1 Listiny). Ústavní soud tedy neshledal nic, čím by soudy ve své rozhodovací činnosti do uvedených práv zasáhly.
Stěžovatelka obecným soudům fakticky vytýká pouze to, že rozhodly způsobem, který není s to akceptovat, odvolává se na podezření z trestného jednání otce, které však bylo založeno jen na základě její iniciativy. Stěžovatelka zjevně opomíjí fakt, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR); provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy je jejich základní náplní. Skutečnost, že soudy vydají rozhodnutí, které je založeno na zhodnocení provedených důkazů způsobem zachovávajícím právem chráněné zájmy nezletilého, který je jasný a transparentní, není v žádném případě možno považovat za zásah do práva na spravedlivé soudní řízení.
Ani odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva není v dané věci případný. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly, po provedení důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Závěrem považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, aniž by byl oprávněn přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, že se v tomto případě evidentně odhodlaly ke kroku, k němuž se opatrovnické soudy ne vždy odhodlají, ačkoliv takový postup vyplývá dlouhodobě z hmotného práva (nyní §907 odst. 3 o. z.): Pokud totiž jeden z rodičů maří styk druhého s dítětem, svědčí to o jeho nedostatečných výchovných kvalitách a může to v odůvodněných případech výrazně ovlivnit rozhodnutí o výchově v jeho "neprospěch". I to by měla mít stěžovatelka na paměti, mají-li se poměry ve vztahu k jejímu synovi urovnat a být v jeho zájmu a jemu ku prospěchu.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na okolnosti případu a na požadavek na přednostní projednání Ústavní soud věc rozhodl mimo obvyklé pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu