ECLI:CZ:US:2016:4.US.669.16.1
sp. zn. IV. ÚS 669/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Benoviče, zastoupeného Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Vinohrady 45, Brno, proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek ze dne 12. 2. 2015 č. j. KRPT-11788-6/ČJ-2015-070206, rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 5. 5. 2015 č. j. KRPT-11788-16/ČJ-2015-0700DP, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2015 č. j. 19 A 44/2015-23 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 7 As 278/2015-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů (Policie České republiky) a správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 14, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které zamítly jeho žádost o obnovu řízení ve věci blokové pokuty, a nesprávného postupu správních soudů, které zamítly žalobu a následně též jeho kasační stížnost.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 29. 1. 2014 kontrolován policejní hlídkou a souhlasil s projednáním přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v blokovém řízení. Přestupky spočívaly v tom, že stěžovatel nebyl připoután bezpečnostním pásem, neměl rozsvícená obrysová a potkávací světla pro denní svícení a vozidlo bylo technicky nezpůsobilé k provozu. Za uvedené přestupky byla stěžovateli v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.
Stěžovatel dne 14. 1. 2015 podal u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek (dále jen "správní orgán I. stupně") žádost o obnovu řízení ve věci uložení blokové pokuty, k níž připojil lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy ze zdravotních důvodů. Správní orgán I. stupně žádost stěžovatele v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl, neboť neshledal splnění podmínek obnovy řízení podle §100 odst. 1 správního řádu. V záhlaví označeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen "správní orgán II. stupně") bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně. V záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilní, trestních a správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí správních orgánů i správních soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl další přezkumnou instancí. Přitom v podstatě pouze opakuje argumenty, které uplatňoval v předchozích řízeních. Správní orgány i správní soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení obnovy řízení v případě přestupku, který byl řešen v blokovém řízení. Jak Krajský soud v Ostravě, tak následně i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, když dospěly k závěru, že obnova řízení v daném případě zásadně nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 45/2013-40, 4 As 93/2014-40; vše dostupné na http://www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud zejména zabýval podmínkami obnovy řízení v souvislosti s uložením pokuty v blokovém řízení. Nejvyšší správní soud též vhodně citoval relevantní judikaturu zdejšího soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 94/97 nebo I. ÚS 741/06), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na spravedlivý (řádný) proces, jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv. To se týká i nepodložené, těžko pochopitelné námitky porušení práva na svobodu pohybu (s vozidlem?).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu