ECLI:CZ:US:2016:4.US.677.15.1
sp. zn. IV. ÚS 677/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Fikreta Osmanoviče, zastoupeného JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Jugoslávská 1311/14, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 Af 50/2011-71 ze dne 31. 7. 2013 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 82/2013-38 ze dne 18. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovateli byla platebním výměrem Finančního úřadu v Mariánských Lázních (dále též "správce daně") č. j. 47453/11/125970403297 ze dne 26. 5. 2011 předepsána na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2010 vlastní daňová povinnost ve výši 65 680 Kč. Jednalo se o část vykázaného nároku na odpočet daně, který stěžovatel podle správce daně v průběhu vytýkacího řízení nedoložil.
Proti tomuto výměru podal stěžovatel odvolání, jež Finanční ředitelství v Plzni (ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně) rozhodnutím č. j. 7676/11-1300-401706 ze dne 27. 10. 2011 zamítlo. Stejným způsobem, tedy zamítavě, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 57 Af 50/2011-71 ze dne 31. 7. 2013 o správní žalobě stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 82/2013-38 ze dne 18. 12. 2014 zamítl i posléze podanou kasační stížnost.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. Ve stížnostním návrhu obecným soudům vytkl, že se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací, zahrnující výhrady proti obsahu výzvy k odstranění pochybností, vydané dne 23. 7. 2010 postupem dle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, na jejímž podkladě mu byla vyměřena předmětná daň. Stěžovatel opakovaně tvrdil, že výzva nebyla formulována dostatečně konkrétně v definici nedostatků, jimiž mělo údajně trpět jím podané daňového přiznání. Správce daně se v ní za pomoci citace zákona omezil toliko na sdělení, že má právo zahájit postup proti stěžovateli, načež určil seznam dokumentů k předložení, aniž by bylo zřejmé, v jaké vazbě a jak mají odstraňovat nesprávnost, neúplnost daňového přiznání či vyvracet nespecifikovanou pochybnost stran jeho pravdivosti. Správce daně ve výzvě ani později mimo jiné nereagoval na skutečnost, že stěžovatel zdůvodnění vykázaného nadměrného odpočtu připojil k daňovému přiznání. Správní soudy pak podle stěžovatele na zkoumání zákonnosti a správnosti popsaného postupu správce daně zcela rezignovaly. Kritice stěžovatel podrobil zejména Nejvyšší správní soud, který zamítavé rozhodnutí založil na judikatuře starší pěti let, aniž by zohlednil její vývoj a změnu chápání institutu výkonu státní moci. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k rozdílnému hodnocení pojetí rozsahu a úplnosti výzvy ve vytýkacím řízení napříč rozhodnutími Nejvyššího správního soudu měla být jeho kasační stížnost postoupena k posouzení rozšířenému senátu. Své úvahy stěžovatel závěrem podpořil citací vybraných rozsudků Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkanými soudními akty z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Pochybení daného rázu Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu oba správní soudy v napadených rozhodnutích poměrně podrobně vysvětlily, proč shledaly vydanou výzvu dostatečně určitou, a to jak ve vymezení pochybností správce daně ohledně daňových tvrzení stěžovatele, tak v postupu, jakým by mělo k odstranění těchto pochybností stěžovatelem dojít. V tomto směru jejich rozhodnutí nelze označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani samotné závěry obecných soudů, neboť má za to, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků byly provedeny ústavně konformním způsobem.
Co se týče jednotlivě uplatněných námitek, dlužno podotknout, že navrhovatel v ústavní stížnosti přednesl v zásadě totožnou argumentaci, s níž vystupoval již v předchozím řízení a se kterou se obecné soudy řádně vypořádaly. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění jejich rozhodnutí, s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje.
Pouze nad rámec Ústavní soud pokládá za vhodné doplnit, že judikatura Nejvyššího správního soudu citovaná stěžovatelem ve vztahu k náležitostem výzvy k odstranění pochybností dle §43 zákona o správě daní a poplatků sice nebyla v napadeném rozsudku kasačního soudu zmíněna, způsob, jakým se soud vypořádal s námitkami stěžovatele, je však s touto judikaturou zcela v souladu. Stěžovatelem prezentované rozdíly v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu jsou toliko důsledkem skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou skutkovou individualizaci, k níž je soud povinen přihlížet. Rovněž v posuzované věci Nejvyšší správní soud vycházel především z okolností konkrétního případu, jež konfrontoval se závěry vyslovenými jednak v usnesení č. j. 9 Afs 110/2007 - 102 ze dne 8. 7. 2008 (č. 1729/2008 Sb. NSS), v němž rozšířený senát kasačního soudu formuloval podmínky, při jejichž splnění je správce daně oprávněn vyzvat daňový subjekt k odstranění pochybností, a dále v navazujících rozhodnutích, jimiž byly kvalitativní požadavky na obsah výzvy upřesněny na jednotlivých příkladech. Judikatura citovaná stěžovatelem spadá též do kategorie "navazujících rozhodnutí".
Výše řečené současně svědčí o tom, že Nejvyšší správní soud daný případ neřešil odchylně od své prejudikatury, nebyl tak důvod věc předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Jako irelevantní se jeví argumentace stěžovatele zpochybňující důvody zahájení vytýkacího řízení, které mělo skutkový základ v analýze daňové výkonnosti vyplývající z ekonomické činnosti stěžovatele. Podle stěžovatele si správce daně musel být z předchozích řízení vědom existence výkyvů v jeho ekonomické činnosti, které navíc postihují prakticky každého plátce daně. V odpověď na to Ústavní soud připomíná, že zákon o správě daní a poplatků již ve svých úvodních ustanoveních (§1) klade na správce daně povinnost, aby správně zjistil a stanovil daň a zabezpečil její úhradu. S touto povinností souvisí zrcadlově i povinnost daňového subjektu prokázat, co sám tvrdí (§31). Přitom je nepochybné, že se o daňové povinnosti (zde DPH) za jednotlivá zdaňovací období vedou jednotlivá nezávislá řízení, která vyústí v jednotlivá rozhodnutí o dani. Skutečnost, že správce daně nemusí každé rozhodnutí daňovému subjektu doručit, ztotožní-li se s údaji v daňovém tvrzení uvedenými, nemá vliv na tento závěr. Každé řízení končí v tomto ohledu vydáním rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Pokud tedy správce daně měl pochybnost právě ve vztahu k údajům uvedeným stěžovatelem v daňovém přiznání za období květen 2010, pak je mohl a měl vyjádřit a umožnit tak daňovému subjektu jeho pochybnosti rozptýlit. Jen tímto postupem mohl správce daně naplnit požadavek zákona, tedy správně stanovit daňovou povinnost. Není jeho chybou, že stěžovatel s ním na odstranění pochybností nespolupracoval.
Je třeba uvést na pravou míru i další tvrzení stěžovatele, podle něhož k daňovému přiznání připojil zdůvodnění odpočtu, čímž prokázal správnost deklarované daňové povinnosti. Toto tvrzení bylo již dříve opakovaně vyvráceno daňovými orgány a správními soudy, dle jejichž zjištění stěžovatel přiložil k daňovému přiznání pouze několik dokladů, které neosvědčovaly vykázaný nárok na odpočet daně v plné výši. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by daňové orgány k předloženým dokladům nepřihlédly, naopak je promítly do vydaného platebního výměru.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Za dané situace Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu