ECLI:CZ:US:2016:4.US.719.15.1
sp. zn. IV. ÚS 719/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Anny Pavlíkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2779/2014-353 ze dne 27. listopadu 2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 386/2012-287 ze dne 22. října 2013, spolu s návrhem na náhradu řízení před Ústavním soudem, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem podaným ke Krajskému soudu v Brně domáhala svých práv na informace o záležitostech společnosti dle §122 odst. 2 dříve platného obchodního zákoníku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2012 č. j. 1 Cm 484/2007-227 ve znění usnesení ze dne 16. 5. 2013 č. j. 1 Cm 484/2007-260 uložil společnosti AGRO SALIX, s. r. o., povinnost "poskytnout navrhovatelce v sídle společnosti prostřednictvím jednatele informace o záležitostech společnosti, předložit navrhovatelce doklady společnosti, umožnit jí nahlížet do těchto dokladů a kontrolovat je, přičemž těmito doklady se rozumí deník, účetní kniha, kniha analytické evidence, pokladní doklady, přijaté a vydané faktury", jakož i další ve výroku vypočtené doklady, "to vše za období 2005, 2006 a 2007, a to tak, že za tímto účelem poskytne kancelář ve svém sídle, a to každé úterý a čtvrtek po dobu 180 dnů včetně vždy v době od 9 do 12 hodin počínaje prvním úterým následujícím po právní moci rozhodnutí", dále žalované obchodní společnosti uložil povinnost podepsat se stěžovatelkou protokol o dokladech, které byly "navrhovatelkou odkontrolovány" a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované strany Vrchní soud v Olomouci změnil vpředu uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že k tomu, aby mohla řádně vykonávat své právo vlastnit majetek, potřebuje kompletní informace o stavu společnosti a její činnosti, které jí poskytnou podklad pro jednotlivá rozhodnutí týkající se jejího obchodního podílu a práv s ním spojených. Pokud stěžovatelce nebyly poskytnuty informace o záležitostech společnosti, a bylo jí odepřeno právo nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, na něž má právo dle §122 odst. 2 obchodního zákoníku, došlo ke zřejmému zásahu do jejího práva vlastnit majetek, neboť dle jejího názoru nemůže žádným způsobem založeným na základě relevantních a kompletních informací nakládat se svým obchodním podílem. Stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů pochybily již v tom, že požadovaly přesné vymezení (specifikaci) dokladů, které požaduje předložit ke kontrole a nahlédnutí, a současně i vymezení časového rozsahu, kdy jí má být umožněno uplatnění těchto práv. Stěžovatelka je však přesvědčena o tom, že společnost je povinna umožnit nahlédnout společníkovi do všech dokladů jako celku, nikoliv tedy do jednotlivě specifikovaných dokladů. To plyne již z logiky věci, když jedině při možnosti nahlédnout do jakýchkoliv dokladů je možné řádně a efektivně provést kontrolu všech dokladů se všemi navazujícími souvislostmi, a to kdykoli. V případě předložení neúplné dokumentace je fakticky efektivní kontrola vyloučena. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů převážně skutkového charakteru, které stěžovatelka již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a otázky ústavní konformity napadených soudních rozhodnutí se téměř nedotýká. Stěžejním pro přiznání nároku stěžovatelce totiž bylo zhodnocení požadavků stěžovatelky jako společníka vznesených vůči společnosti z titulu jejích práv zakotvených v §122 odst. 2 obchodního zákoníku, a sice buď jako oprávněných či naopak nepřiměřených, resp. šikanózních, jak k tomu dospěl vrchní soud v nyní souzeném případě. K nalezení správného postupu a k hodnocení konkrétní situace jsou však příslušné obecné soudy, a nikoli Ústavní soud.
Na tomto místě se sluší podotknout, že ani práva společníka obchodní společnosti uvedená v citovaném ustanovení obchodního zákoníku nelze absolutizovat do té míry, že by obchodní společnost byla povinna kdykoli a ve společníkem stanoveném rozsahu jeho požadavkům bezvýhradně vyhovět, tzn. i výkon těchto oprávnění ze strany společníků podléhá posouzení jeho přiměřenosti, neboť nepřiměřený výkon těchto práv, anebo dokonce jejich zneužití, se může negativně projevit i na chodu společnosti, popřípadě mít jiné škodlivé účinky v závislosti na povaze a způsobu realizace předmětných oprávnění. Jak plyne z napadeného usnesení dovolacího soudu, Nejvyšší soud se ve své judikatuře otázce rozumné rovnováze práv společníků a jim odpovídajících povinností společnosti již věnoval, a to ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 3704/2009 ze dne 22. 2. 2011, v němž vyzdvihl, že "právo společníka na poskytování informací a zpřístupnění dokladů společnosti není zcela neomezené, ale zahrnuje pouze ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník získal rozumný přehled o záležitostech společnosti. Mezi takové informace nepochybně patří zejména informace o rozsahu a základní struktuře majetku společnosti a o významnějších smlouvách, týkajících se nakládání s tímto majetkem. Přitom právo na zpřístupnění dokladů společnosti nesmí společník - stejně jako jakékoli jiné právo - vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by společnost omezoval v činnosti, případně jí způsoboval nepřiměřené náklady. Na druhou stranu ani společnost nesmí postupovat šikanujícím způsobem při odepření tohoto práva".
V posuzované věci se proto jednalo výlučně o posouzení míry přiměřenosti požadavků stěžovatelky. Vrchní soud naznal, že krajským soudem přisouzený rozsah realizace stěžovatelčiných práv nelze považovat za adekvátní. Tomuto hodnocení nic nevytkl ani Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení o odmítnutí stěžovatelčina dovolání uvedl, že závěr odvolacího soudu, který shledal výkon práva stěžovatelky s ohledem na rozsah a podmínky jejího požadavku, jakož i další okolnosti projednávané věci šikanózním (tedy odporujícím požadavkům §3 odst. 1 občanského zákoníku, resp. §265 obchodního zákoníku), Nejvyšší soud zjevně nepřiměřeným neshledal. Dlužno poznamenat, že ani Ústavní soud nemá důvod zaujmout jiný postoj. Z obsahu spisu se navíc podává, že žalovaná obchodní společnost již stěžovatelce umožnila do účetních dokladů nahlédnout, přičemž stěžovatelce nabídla i více termínů k realizaci jejích oprávnění. Stěžovatelka však na tyto podmínky nepřistoupila. Z obsahu spisu (protokolu o odvolacím jednání - viz č. l. 283 a násl.) je přitom rovněž zřejmé, že vrchní soud se ke stěžovatelkou uplatňovaným právům nestavěl a priori odmítavě či přehlíživě, nýbrž se naopak snažil o dosažení smíru mezi oběma účastníky. Stěžovatelka však nebyla ochotna ze svých požadavků ničeho slevit, čímž si do jisté míry sama zapříčinila celkový neúspěch ve věci. Ústavní soud pak nemohl úvahám vrchního soudu o nepřiměřenosti stěžovatelčiných požadavků ničeho vytknout ani proto, že stěžovatelka byla minoritním společníkem s obchodním podílem ve výši 0,44 % základního kapitálu žalované obchodní společnosti, přičemž tomuto jejímu podílu na společnosti požadovaný rozsah a způsob uskutečňování práv stěžovatelky jako společníka neodpovídal, především ve vztahu k ostatním společníkům. Uvedený podíl stěžovatelky samozřejmě neznamená odepření jí práv uvedených v §122 odst. 2 obchodního zákoníku, může však sloužit jako měřítko hodnocení oprávněných zájmů společníka při realizaci daných oprávnění.
Za daných okolností tedy Ústavní soud musil přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného. Tím současně odpadl důvod, aby Ústavní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu