ECLI:CZ:US:2016:4.US.748.15.1
sp. zn. IV. ÚS 748/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 3124/2014-914, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 44 Co 420/2012-854 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012 č. j. 35 C 1/2003-801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl pro nedůvodnost žalobu stěžovatele proti Pavlu Hlavoňkovi (dále jen "žalovaný") o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení, když v souzené věci nebylo prokázáno, že by se žalovaný na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil či by se dopustil protiprávního jednání, kterým by stěžovateli vznikla škoda. Krajský soud napadeným rozsudkem odvolání žalobce dílem (proti výroku I. v části, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 1 844,- Kč s příslušenstvím) z důvodu nepřípustnosti odmítl a dílem (ve výroku I. v části, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4 665 896 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II.) potvrdil; konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud připomněl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že účet na jméno stěžovatele u AGB, a. s. byl založen dne 10. 5. 1996 oběma účastníky a že žalovaný měl k tomuto účtu dispoziční oprávnění (souhlas stěžovatele). Odvolací soud dále dovodil, že stěžovatel nikdy neměl v úmyslu fakticky vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v provádění úklidových prací ve prospěch SPT Telecom. Pokud tedy stěžovatel přenechal dispoziční oprávnění ke zmíněnému účtu ve prospěch žalovaného, nelze jeho jednotlivé výběry považovat za protiprávní jednání a navíc za situace, kdy stěžovatel nikdy neměl v úmyslu vyvíjet podnikatelskou činnost (když ta byla vyjadřována pouze ve vztahu k SPT Telecom jako tzv. "na oko"), pak skutečnost, že žalovaný peníze vybrané (za výše uvedených dispozičních podmínek) použil, není již ke škodě stěžovatele.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Dovolací soud své rozhodnutí v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. stručně odůvodnil tím, že není zčásti přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částí napadeného výroku bylo rozhodnuto mimo jiné i o nároku na zaplacení 36 600,- Kč, který je nárokem se samostatným skutkovým základem a jde tedy o peněžité plnění nepřevyšující 50 000,- Kč. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyšel ze závěru, že jednání žalovaného nebylo protiprávní, jestliže mu stěžovatel přenechal dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu, a že stěžovateli nemohla tím, jak žalovaný použil vybrané finanční prostředky, vzniknout škoda, protože nikdy neměl v úmyslu vyvíjet podnikatelskou činnost, za jejímž účelem měl být bankovní účet založen. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelovy námitky však nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, neboť na řešení uvedené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud konečně upozornil na to, že v případě stěžovatelovy námitky, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, pak spatřuje dovolací důvod také v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tím však podle dovolacího soudu nerozporoval právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale pouze zjištěný skutkový stav, na čemž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť odůvodnění těchto rozhodnutí je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., resp. také s §169 odst. 4 o. s. ř. Především v rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu chybí zmínka o tom, jak (podle jakých "paragrafů") posoudily věc po právní stránce; navíc odůvodnění rozhodnutí o dovolání obsahuje pouze obecné konstatování, že dovolací námitky nesměřují proti otázce hmotného a procesního práva a současně chybí právní hodnocení věci. Stěžovatel poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež se měl týkat smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným a svědectvím svědka Veselého. Stěžovatel se dále domnívá, že ze strany Nejvyššího soudu došlo odmítnutím posouzení jím v dovolání tvrzených porušení ústavního pořádku k odepření spravedlnosti a k porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel konečně tvrdí, že civilní soudy tím, že mu neposkytly soudní ochranu, porušily jeho právo na příjem z podnikatelské činnosti, resp. právo vlastnit nabytý majetek a s těmito příjmy nakládat.
IV.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud poukazuje na to, že ve všech napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho obsáhlá a opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci, jež vedlo civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že již Městský soud v Brně v napadeném rozsudku vyšel po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a po právním posouzení věci k závěru o nedůvodnosti žaloby. Krajský soud v Brně po doplněném dokazování poukázal na stěžejní důkazy a z jejich struktury a věcné povahy dovodil (ostatně obdobně jako soud prvního stupně), že stěžovatel nikdy neměl úmysl fakticky vykonávat podnikatelskou činnost. Důvody, na jejichž základě potvrdil věcnou správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci odvolacím soudem.
Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ke stěžovatelovu tvrzení o pouze obecném konstatování dovolacího soudu, že dovolací námitky nesměřují proti otázce hmotného a procesního práva, Ústavní soud uvádí, že podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavní soud ale nemůže přisvědčit stěžovateli ani v jeho (dalších) tvrzeních o závěrech Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu pokrývá jednotlivé stěžovatelem uváděné nedostatky v podstatných otázkách. Odůvodnění je zřetelné a jasné, je doprovázeno odkazy na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, a tedy nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci deficitem konkrétních právních ustanovení pro posouzení věci a přípustnosti dovolání.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, s nimiž se soudní orgány již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu