ECLI:CZ:US:2016:4.US.759.15.1
sp. zn. IV. ÚS 759/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 3 T 151/2013-343 ze dne 10. 4. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 238/2014-373 ze dne 29. 7. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1425/2014 ze dne 26. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i práva chráněného čl. 7 odst. 1 Úmluvy, tj. práva nebýt odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního práva trestným činem.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 3 T 151/2013-343 ze dne 10. 4. 2014 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se, zkráceně řečeno, dopustil tím, že dne 9. 7. 2012 předal do autobazaru k prodeji automobil tovární značky IVECO, a to navzdory tomu, že vozidlo bylo předmětem vykonávacího řízení. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 8 To 238/2014-373 ze dne 29. 7. 2014 jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1425/2014 ze dne 26. 11. 2014 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V předloženém návrhu setrval na svém stanovisku, že skutek, který je popsán ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, není trestným činem z důvodu absence naplnění jeho subjektivní stránky, a zejména pak materiální stránky. Za významnou v tomto směru stěžovatel považoval skutečnost, že přestože inkriminované vozidlo v dané době figurovalo v několika různě propojených soudních řízeních, nikdy nebylo vyřešeno, komu v roce 2012 vlastnicky náleželo. Zda povinnému, společnosti Krahüt - Group, s. r. o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, či paní H. K., matce stěžovatele. Za takto nepřehledného stavu věcí nebylo možno podle stěžovatele dovodit jeho trestní odpovědnost. Obecné soudy se dále nevypořádaly s jeho argumentací, že při přemístění vozidla k prodeji jednal z příkazu své matky, nikoli z vlastní vůle. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že nesprávně vyhodnotil charakter jeho námitky týkající se dobré víry jako námitky skutkové a z toho titulu se jí odmítl zabývat. Stěžovatel naopak zastával názor, že předal-li vozidlo k prodeji v dobré víře, že mu v tom právně nic nebrání, neboť exekuce již byla skončena z důvodu zániku dluhu zaplacením, jednalo se o důležitou okolnost, která měla být zohledněna v rámci posuzování společenské škodlivosti jemu vytýkaného skutku. Nejvyšší soud stěžovatel podrobil kritice rovněž za to, že ve svém rozhodnutí vycházel ze striktního formálně materiálního pojetí trestného činu, tedy zcela opačné koncepce, než jaká plyne ze stanoviska trestněprávního kolegia dovolacího soudu, vydaného pod sp. zn. Tpjn 301/2012. V souladu se stanoviskem je povinností orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti případu podle kritérií §39 odst. 2 trestního zákoníku a využít hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu daného trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být za trestné činy považovány, to vše v duchu zásady subsidiarity trestní represe. Dle přesvědčení stěžovatele by přitom aplikace citovaných postulátů v kontextu s výše předestřenými námitkami dovedly obecné soudy nezbytně k závěru, že jeho jednání není trestným činem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, načež shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nenalezl. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o řetězec důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání trestného činu stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Přestože stěžovatel tvrdí opak, obecné soudy se současně také velmi přesvědčivě vypořádaly s jeho obhajobou, kterou jednoznačně vyvrátily.
Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky trestnosti jeho jednání, provedeným zejména Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Nic takového zjištěno však nebylo. Rozhodnutí obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů, v podrobnostech proto na ně odkazuje.
Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil námitku stěžovatele týkající se nedostatku společenské škodlivosti stíhaného skutku, je plně v souladu se závěry vyslovenými ve stanovisku trestněprávního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013. Stěžovatelem prezentované rozdíly v rozhodnutích Nejvyššího soudu jsou toliko důsledkem skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou skutkovou individualizaci, k níž je soud povinen přihlížet.
V projednávané věci spatřovaly obecné soudy společenskou škodlivost činu konkrétně v tom, že stěžovatel, byť byl dobře obeznámen se skutečností, že je na majetek povinné společnosti Krahüt - Group, s. r. o., vedena exekuce a že do jejího skončení není oprávněn s tímto majetkem jakkoli nakládat, zcela úmyslně vyvinul snahu dotčené vozidlo před případným prodejem a zpeněžením v rámci exekučního řízení "uchránit". Obecné soudy nepřistoupily na jeho argumentaci, že ohledně vozidla existovaly složité právní vztahy, v nichž se obtížně orientoval. Jednak stěžovatel byl po celou dobu právně zastoupen, navíc za takových okolností by bylo logičtější počínat si opatrně a bezvýhradně respektovat rozhodnutí, které mu ukládalo srozumitelně a jasně definované povinnosti. S tvrzením stěžovatele, že předal vozidlo k prodeji v přesvědčení o legálnosti svého postupu, nekoresponduje pak zjištění obecných soudů, podle nichž dlužná částka povinným v exekuci uhrazena nebyla. Ve světle výše řečeného nezbývá Ústavnímu soudu než se ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu, že "užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě".
Jelikož se tedy stěžovateli v posuzované věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu