ECLI:CZ:US:2016:4.US.788.14.1
sp. zn. IV. ÚS 788/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SANATORIUM TOPAS s.r.o., IČ: 48950165, se sídlem Škvorec, Masarykovo náměstí 112, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem Praha 10, K Sokolovně 37/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 29 Cdo 2995/2013-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 28 Co 221/2009, 28 Co 220/2009-412, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ladislava Kliky, zastoupeného Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 967/8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh, aby byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. března 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení vedeném před Okresním soudem Praha - východ (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 3 C 283/2003 se vedlejší účastník domáhal žalobou proti stěžovatelce zaplacení částky 13 320 403 Kč s příslušenstvím. Částka 2 148 184 Kč měla představovat nájemné za pronájem blíže specifikované nemovitosti za období měsíců březen až červen 2000, zatímco částka 11 172 219 Kč související smluvní pokutu. Povinnost k zaplacení těchto částek měla stěžovatelce vzniknout na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. května 1996, uzavřené mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka, společností K S T AGRO s.r.o., jako pronajímatelkou, a stěžovatelkou jako nájemkyní. Výše nájemného a smluvní pokuty se pak řídily dodatkem č. 3 k této smlouvě, který obě strany uzavřely dne 15. února 1999 a podle něhož činila výše nájemného od 1. ledna 1999 částku 587 060 Kč měsíčně s DPH. Pro případ prodlení s jeho placením bylo zároveň sjednáno, že pronajímatel bude "účtovat penále ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení". Tím byla oproti předchozímu znění smlouvy změněna výše sjednaného "penále" o jeden řád výše.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 3. prosince 2009 č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-370 byl částečně změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. ledna 2008 č. j. 3 C 283/2003-273, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 8. července 2008 č. j. 3 C 283/2003-286, tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na dlužném nájemném částku 1 910 002 Kč s příslušenstvím a jako smluvní pokutu částku 994 545,90 Kč. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění prvně uvedeného rozsudku se podává, že odvolací soud považoval nájemní smlouvu ze dne 30. května 1996, stejně jako její dodatky č. 1 a 2, za platnou. Neplatným naopak shledal její dodatek č. 3, který za stěžovatelku uzavřel její tehdejší jednatel - vedlejší účastník. Tou dobou byl totiž současně jednatelem společnosti K S T AGRO s.r.o. a byl zainteresován na jejím majetkovém prospěchu. Tím se měl dostat do střetu zájmů, kdy ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jenž vylučoval, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán obchodní společnosti nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy této společnosti. Důsledkem tohoto stavu je tedy i neplatnost uvedeného dodatku. Dalším důvodem jeho neplatnosti pak měla být skutečnost, že společnost K S T AGRO s.r.o. neměla k 15. únoru 1999 postavení oprávněného držitele nemovitosti.
4. K dovolání vedlejšího účastníka byl rozsudek odvolacího soudu částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, a to i pokud jde o výrok, jímž byl ve zbytku potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka platnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29, pročež se ve vztahu k ní uplatní překážka věci rozsouzené podle §159a odst. 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní §159a odst. 4 uvedeného zákona). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba společnosti K S T AGRO s.r.o. o určení neplatnosti tohoto dodatku s tím, že tento dodatek není neplatný. Jak dále poznamenal dovolací soud, o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Co do totožnosti osob přitom není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují (ať už z důvodu universální nebo singulární sukcese) právní nástupci účastníků dříve zahájeného řízení. Protože v projednávané věci byla pohledávka společnosti K S T AGRO s.r.o. postoupena na vedlejšího účastníka, uvedený rozsudek je závazný jak pro něj, tak pro stěžovatelku.
5. V souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozsudku rozhodl odvolací soud ve věci rozsudkem ze dne 28. března 2013 č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-412 tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit na dlužném nájemném částku 238 182 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 10 173 976,82 Kč. Ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (v části, kde doposud nenabyl právní moci) potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že se nemohl zabývat otázkou absolutní neplatnosti smluvní pokuty podle §39 občanského zákoníku, jež by měla být důsledkem její nepřiměřenosti, resp. z ní vyplývajícího rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť v tomto směru byl vázán již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2012 č. j. 48 Cm 3/2000-29. Dodatek č. 3 k nájemní smlouvě tedy považoval za platný. Pouze nad rámec ovšem dodal, že platnost smlouvy by i jinak posoudil se stejným výsledkem. V této souvislosti poukázal na to, že smluvní pokutou bylo zajištěno měsíční nájemné včetně DPH v poměrně vysoké částce a že její vznik byl vázán na nesplnění závazku platit pravidelně měsíčně nájemné z nebytových prostor, které žalované sloužily k podnikatelské činnosti, tj. ke generování zisku. Nájemní smlouva zároveň vylučovala z užívání nebytových prostor vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce. Pokud jde o smluvní pokutu, její stanovení ve výši 0,5 % denně bylo důsledkem toho, že v původně sjednané výši 0,05% (podle dodatku č. 2 k nájemní smlouvě) se minula účinkem. Stěžovatelka totiž od roku 1997 nájemné každý měsíc řádně neplatila, což bylo v řízení doloženo i jejími uznávacími prohlášeními o dlužném nájemném za období předcházející rozhodné době.
6. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 29 Cdo 2995/2013-445, protože jej neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Jakkoliv stěžovatelce přisvědčil, že obecně nelze vyloučit závěr o částečné neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v části upravující smluvní pokutu, v projednávané věci by tato otázka mohla být posuzována toliko tehdy, jestliže by jejímu přezkoumání nebránila překážka věci rozsouzené. Okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nejde o totožnou věc, stěžovatelka ostatně ani netvrdila. Nehledě k výše uvedenému dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty zabýval, přičemž jeho závěry jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka má za to, že závěry obecných soudů ohledně existence překážky věci rozsouzené v projednávané věci vykazují prvky přepjatého formalizmu. V této souvislosti upozorňuje, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29 se zabýval právním vztahem mezi jinými subjekty, tedy společností K S T AGRO s.r.o. jako žalovanou stranou a stěžovatelkou jako žalující stranou. Platnost dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v něm byla přitom posuzována jen z hlediska existence střetu zájmů za situace, kdy vedlejší účastník byl současně jednatelem obou těchto společností. Soud tehdy žalobu zamítl s tím, že s porušením §136 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nelze bez dalšího spojovat neplatnost právního úkonu s odkazem na §65 téhož zákona. Nepřezkoumával však tento dodatek z jiných právních hledisek. Pokud by navíc měla být otázka platnosti uvedeného dodatku posuzována jako spor z nájemních vztahů, byl by k jeho řešení místně a věcně příslušný Okresní soud Praha - východ.
8. Důsledkem kasačního rozsudku dovolacího soudu bylo, že odvolací soud se v dalším řízení již nezabýval argumentací stěžovatelky, podle níž dodatek č. 3 k nájemní smlouvě odporuje dobrým mravům. Vedlejší účastník podle jejího názoru nastavil jako jednatel obou společností podmínky uvedeného dodatku na její úkor a v její neprospěch, čehož si musel být s ohledem na její finanční potíže vědom. Nelze proto akceptovat, že se ujednání o výši smluvní pokuty, kterou si vedlejší účastník svévolně jaksi "nadělil", považuje za platné, a že vedlejšímu účastníkovi může takové elementární porušení mravních, právních a etických zásad projít z důvodu přepjatého formalizmu aplikovanému obecnými soudy. Nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního nemravného jednání, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku nekalým způsobem. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní hodnocení obsažené v napadených rozhodnutích pro ni nemohlo být předvídatelné a že bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Řízení před obecnými soudy zároveň vytýká průtahy.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/2003, jakož i spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 3/2000, a vyzval účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. srpna 2015 odkázal na obsah jeho napadeného rozsudku, v němž vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a v němž se rovněž věnoval problematice ujednání výše smluvní pokuty z hlediska souladu s dobrými mravy.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 21. září 2015 podrobně shrnul okolnosti, za nichž došlo k uzavření předmětné nájemní smlouvy a jeho jednotlivých dodatků. Důvodem sjednání dodatku č. 3 podle jeho názoru nebyla snaha o obohacení vedlejšího účastníka. K navýšení sankce došlo naopak s vědomím stěžovatelky, která nájemné dlouhodobě nehradila řádně a včas. Pokud jde o otázku souladu tohoto ujednání s dobrými mravy, nesouhlasí s tvrzením, že mělo dojít k hrubému nepoměru mezi vzájemnými povinnostmi stran. Sjednaná výše sankce byla odpovídající hodnotě a závažnosti primárního závazku, a to i s přihlédnutím k nulovým účinkům hrozící sankce sjednané v předcházející výši. Dále uvedl, že odvolací soud se s námitkou neplatnosti uvedeného dodatku řádně vypořádal. Přiměřeností pokuty z pohledu, zda neodporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 občanského zákoníku a zda tedy není z tohoto důvodu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku, se přitom již nemohl zabývat, neboť v tomto ohledu byl vázán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29. Ústavní stížnost by podle vedlejšího účastníka měla být zamítnuta. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovatelce povinnost uhradit mu náklady řízení spočívající v odměně advokáta.
12. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce pro případ, že by na ně chtěla ve stanovené lhůtě reagovat. Ve své replice ze dne 23. února 2016 setrvala na svém právním názoru, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29 nejenže nerozhodoval v souladu s hmotným právem, nýbrž ani v souladu s procesními předpisy, když k takovému řízení nebyl věcně příslušný. Své rozhodování zároveň nesprávně podřídil režimu obchodního zákoníku. Z těchto důvodů namítá vedle porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny i porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Nadto vyslovuje pochybnost, zda je vůbec z hlediska ústavního práva možné, aby rozhodnutí mající tak závažné vady zakládalo překážku věci pravomocně rozhodnuté, striktně zakazující obecným soudům posoudit si samostatně otázku platnosti předmětného dodatku v souladu s hmotným a procesním právem. Ve zbytku svého vyjádření stěžovatelka obsáhle reagovala na skutková tvrzení vedlejšího účastníka, a to za účelem vysvětlení důvodů, pro které považuje jeho postup v projednávané věci za nemravný, odporující zásadám demokratické společnosti, zneužívající právní systém a motivovaný jak osobní záští vůči ní a snahou ji zlikvidovat, tak snahou získat finanční bonus pro sebe a svoji rodinu. Učinila tak přitom s vědomím, že pro vlastní rozhodování Ústavního soudu tyto informace zpravidla nejsou zcela relevantní.
IV.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
13. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
15. Uvedená podmínka není splněna v případě výroku I kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 29 Cdo 4512/2010-398. Nejedná se totiž o rozhodnutí konečné a účastníci řízení mohou v dalším řízení dál uplatňovat procesní prostředky k ochraně svých práv. I kdyby přitom tímto rozhodnutím mohlo dojít k porušení základních práv a svobod stěžovatele z důvodů, které jsou namítány v ústavní stížnosti, k tomu, aby jim byla poskytnuta ochrana, by postačovalo zrušení zbylých napadených rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)]. Ve vztahu k výroku II uvedeného rozsudku je vyloučen zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, neboť částečným odmítnutím dovolání byl fakticky potvrzen výrok odvolacího soudu, kterým bylo její žalobě, byť jen v části uplatňovaného nároku, vyhověno. V tomto rozsahu zároveň musí dojít k jejímu odmítnutí již z důvodu toho, že byla zjevně podána po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze ve vztahu ke zbylým napadeným rozhodnutím. V tomto rozsahu byla rovněž podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny další zákonem stanovené formální náležitosti.
V.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
19. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. V projednávané věci jsou podmínky, které umožňují posoudit ústavní stížnost právě na základě uvedeného ustanovení, splněny.
20. Obecné soudy nepochybily, když se v souladu s §159a odst. 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní §159a odst. 4 téhož zákona), již nově nezabývaly otázkou platnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě. Tato otázka byla pravomocně rozsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 č. j. 48 Cm 3/2000-29, a to tak, že uvedený dodatek je platný (přesněji řečeno jím byla zamítnuta žaloba na určení jeho neplatnosti). Tímto rozsudkem byly přitom obecné soudy při rozhodování o následné žalobě vedlejšího účastníka vázány (§135 odst. 2 občanského soudního řádu).
21. Pakliže stěžovatelka nesouhlasila se správností posouzení platnosti předmětného dodatku, jež v minulosti provedl Městský soud v Praze, měla možnost využít proti rozsudku tohoto soudu zákonem stanovené opravné prostředky, což efektivně neučinila. Jejich prostřednictvím mohla zároveň namítat i případnou věcnou nepříslušnost soudu, který rozhodoval jako soud prvního stupně. V tomto ohledu Ústavní soud zdůrazňuje, že i kdyby byla uvedená námitka věcné nepříslušnosti důvodná, byla by tím založena pouze nezákonnost uvedeného rozsudku, nikoliv však jeho nicotnost. Nadále by zde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, přičemž nedošlo-li by v mezidobí k jeho změně či zrušení cestou řádných nebo mimořádných opravných prostředků, pak by ho obecné soudy při svém rozhodování nemohly obcházet a otázku platnosti uvedeného dodatku posoudit odlišně. Připuštění takovéto možnosti by vedlo k nežádoucí právní nejistotě a bylo by v rozporu s účelem žaloby, na jejímž základě má být určena (postavena najisto) platnost nebo neplatnost určitého právního jednání.
22. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci postupovaly obecné soudy správně, jestliže při závěru o platnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě vyšly z pravomocného rozsudku, který zamítl návrh na určení jeho neplatnosti. Jejich právní závěry v tomto směru nejsou projevem svévole, ani nepředstavují jiný kvalifikovaný exces, který by mohl mít za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zbývající argumentací ohledně možného rozporu uvedeného dodatku s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) se pak již Ústavní soud nezabýval, neboť s ohledem na výše uvedené nemohla na jeho ústavněprávním posouzení věci nic změnit.
23. Jen nad rámec Ústavní soud dodává, že namítá-li stěžovatelka i průtahy v řízení, v tomto ohledu jsou procesními prostředky k ochraně práva od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
VI.
Závěr
24. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona pro její opožděnost (výrok I).
25. Vyhovět nebylo možné ani návrhu vedlejšího účastníka, aby byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení §62 odst. 4 téhož zákona dále stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Je tedy zřejmé, že náhrada nákladů řízení není automatická a že k uložení povinnosti k ní lze přistoupit jen v mimořádných a výjimečných případech. Žádné takovéto okolnosti v dané věci ovšem shledány nebyly, pročež Ústavní soud odmítl i tento návrh (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu