ECLI:CZ:US:2016:4.US.859.16.1
sp. zn. IV. ÚS 859/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Karla Grunta, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a České pojišťovny a. s., IČ 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Karel Grunt (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalovaný") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení s poukazem na údajné porušení "práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku", práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení principu rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) a principu vázanosti soudce zákonem, vyplývajícího z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); namítá též, že v předmětném civilním řízení byla porušena "presumpce neviny stěžovatele".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 6 probíhal pod sp. zn. 10 C 13/2011 občanskoprávní spor mezi žalobkyní Českou pojišťovnou a. s. (dále též "žalobkyně" nebo "pojišťovna") a stěžovatelem jako žalovaným o zaplacení částky 2 995 114,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaná částka je bezdůvodně vyplaceným pojistným plněním z pojistné smlouvy, uzavřené dne 18. 3. 2005 s žalovaným na pojištění vozidla Audi A8, registrační značky X. Žalobkyně tvrdila, že ke škodní události - havárii pojištěného vozidla ve skutečnosti nedošlo a že doklady, které o havárii předložil žalovaný (ve smluvním vztahu "pojistník"), byly padělané.
Občanskoprávní spor vycházel z velmi komplikovaného skutkového stavu, který je možno (stručně řečeno) popsat takto:
Dne 17. 8. 2005 oznámil žalovaný pojišťovně vznik škodní události - havárie pojištěného vozidla, která se se měla stát dne 5. 8. 2005 v Srbsku. Žalovaný tvrdil, že při řízení vozidla došlo ke smyku vozidla a jeho následnému přetočení na střechu a pádu do příkopu. Okolnosti nehody dokládal žalovaný jím předloženým "protokolem" o ohledání místa dopravní nehody, sepsaným dle jeho tvrzení srbskou policií. Pojišťovna uskutečnila dne 18. 8. 2005 a dne 2. 9. 2005 vlastní šetření prohlídkou vozidla, při níž konstatovala totální škodu na havarovaném vozidle a došla k závěru, že by náklady na opravu předmětného vozidla převýšily jeho obvyklou cenu. Dne 26. 9. 2005 žalobkyně vyplatila žalovanému pojistné plnění ve výši 2 955 114,- Kč.
Následně pojišťovna provedla další šetření, při němž zjistila, že vozidlo se shodným identifikačním číslem (VIN) bylo nalezeno na území Polské republiky a bylo zajištěno polskými policejními orgány v dobrém technickém stavu. Dále bylo pojišťovnou zjištěno, že žádná dopravní nehoda nebyla policii v Srbsku nahlášena, že doklady předložené žalovaným jsou padělky, a že předmětné vozidlo bylo prodáno v říjnu roku 2005 polské občance Natalii Weclewské. Pojišťovna vyzvala dopisem ze dne 24. 2. 2006 žalovaného k vrácení pojistného plnění a podala trestní oznámení.
Poté bylo Policií ČR dne 22. 6. 2006 zahájeno trestní stíhání žalovaného pro podezření z trestného činu podvodu. Trestní stíhání skončilo tím, že obžalovaný Karel Grunt byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 9 T 95/2006 obžaloby zproštěn, a pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení.
III.
Průběh občanskoprávního sporu o vrácení vyplaceného pojistného plnění
V průběhu občanskoprávního sporu bylo postupně vydáno několik meritorních rozhodnutí:
* Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 č. j. 10 C 13/2011-63 žalobu zamítl;
* Městský soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 99/2012-93 prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl;
* rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, č. j. 23 Cdo 3464/2012-129 byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení;
* Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2013 č. j. 51 Co 99/2012-149 zrušil výše uvedený rozsudek soudu I. stupně ze dne 7. 9. 2011 a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení;
* Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 8. 2014 č. j. 10 C 13/2011-213 žalobu opět zamítl;
* Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 995 114,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II);
* Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Nyní projednávanou ústavní stížností jsou napadena dvě posledně uvedená rozhodnutí nepříznivá pro stěžovatele, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316.
IV.
Rekapitulace námitek stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, pokud se v něm uvádí, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že k poškození automobilu došlo při dopravní nehodě, a že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného ve výši pojistného plnění vyplaceného bez právního důvodu. Podle názoru stěžovatele jím předložený "protokol" obsahuje pravdivé skutečnosti o dopravní nehodě, přičemž jejich nesprávnost, resp. nevěrohodnost nebyla prý v občanskoprávním řízení prokázána.
Stěžovatel se domnívá, že pojistné podmínky nevyžadují v případě pojistné události, k níž došlo mimo území České republiky, předložení protokolu policejního orgánu o nehodě pojištěného vozidla. Současně stěžovatel i nadále tvrdí, že okolnosti a rozsah škodní události byly v předmětném "protokolu" vylíčeny správně, což je prý pro odškodnění vzniklé pojistné události podstatné. Jestliže tak prý stěžovatel splnil všechny předpoklady a podmínky podle pojistné smlouvy, což prý uznala i žalobkyně tím, že vyplatila pojistné plnění, nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Důkazní břemeno k vyvrácení správnosti jeho tvrzení má prý ležet výhradně na žalobkyni, nikoli na žalovaném, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Stěžovatel namítá, že v průběhu občanskoprávního řízení již neměl k dispozici potřebné doklady, jimiž by mohl prokázat správnost resp. věrohodnost údajů uvedených v padělaném dokladu srbské policie, protože se domníval, že vyplacením pojistného plnění je celá záležitost zcela vyřízena.
Napadený rozsudek odvolacího soudu prý nerespektoval zprošťující rozhodnutí trestního soudu, což je dle mínění stěžovatele v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř.
Další stěžovatelem vytýkanou vadou je to, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyhodnotil výpověď svědka Oldřicha Kořistky jako nevěrohodnou, aniž by však důkaz výslechem tohoto svědka zopakoval; spokojil se prý pouze s tím, že přečetl protokol o výslechu tohoto svědka, který byl proveden v průběhu trestního řízení a protokol z jednání soudu prvního stupně, kde byl tento svědek rovněž vyslechnut. Tento svědek by prý při osobním výslechu před odvolacím soudem mohl vysvětlit rozpory ve své svědecké výpovědi ohledně svého bydliště v roce 2005. Ta okolnost, že Oldřicha Kořistku v době šetření Policie ČR v roce 2006 v místě bydliště nikdo neznal, prý nijak nevyvrací možnost, že v místě v minulosti skutečně bydlel. V tomto směru stěžovatel odkazuje na závěry, která mají vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4054/2011.
Městský soud prý rovněž pochybil v tom, že se nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele označenými v jeho podání ze dne 16. 1. 2015 (záznamy o poškození vozidel ze dne 18. 8. 2005 a ze dne 2. 9. 2005) a s lékařskou zprávou ze dne 18. 8. 2005. Jde tak prý o opomenuté důkazy ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1954/09).
Porušení svého práva na legitimní očekávání spatřuje stěžovatel v tom, že přijatým výkladem jednoduchého práva mu soudy uložily povinnosti, které mu splnit nenáleží - tedy prokázat vznik nároku na výplatu pojistného plnění.
Obecné soudy rovněž porušily ústavně garantovaný princip presumpce neviny, jestliže neuvěřily jeho tvrzením, která uváděl v průběhu civilního řízení na svoji obranu.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srovnej např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, N 19/48 SbNU 205 - všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz).
Výše popsaná situace, v ní by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit z tohoto důvodu napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
K uplatněným námitkám lze dodat:
Stěžovatel namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu, v důsledku nesprávné intepretace právních předpisů a uzavřené pojistné smlouvy, bylo bezdůvodně důkazní břemeno přesunuto na stranu žalovanou. K tomu je třeba připomenout, že stěžovateli bylo již od února roku 2006 známo, že žalobkyně požaduje vrácení poskytnutého pojistného plnění z toho důvodu, že pojistník předložením padělaného protokolu o ohledání místa údajné dopravní nehody porušil pojistné podmínky podle §14 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), v tehdy platném znění. Pojistník v průběhu likvidace pojistné události neprokázal, že k pojistné události došlo za okolností uvedených v padělaném protokole o ohledání místa údajné dopravní nehody. Naopak v řízení bylo prokázáno, že v inkriminované době v daném místě nebyla žádná nehoda s účastí stěžovatele či označeného vozidla evidována. Padělání protokolu bylo prokázáno již v průběhu trestního řízení, z čehož vycházely i civilní soudy.
K námitce opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud poté, co stěžovatele poučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., se zabýval oběma návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, a to účastnickou výpovědí stěžovatele a zopakováním svědecké výpovědi svědka Kořistky.
Svědecká výpověď svědka Kořistky v trestním řízení a v řízení před soudem prvního stupně, že havarované vozidlo stěžovatele převážel ze Srbska do České republiky, byla vyvrácena výpisem kontrol přejezdů hranic vozidla; z těchto záznamů vyplývá, že odtahový vůz svědka Kořistky ve dnech 12. 8. až 15. 8. 2005 do zahraničí ani ze zahraničí vůbec nejel. Důvod, pro nějž nebylo přikročeno k opakovanému výslechu svědka Kořistky, odvolací soud náležitě vysvětlil v odůvodnění rozsudku (viz strana 7 rozsudku).
Za zásadní lze považovat závěr odvolacího soudu, že úvaha soudu prvního stupně, že pro nehody, k nimž dojde mimo území České republiky, není třeba vyžadovat protokol o dopravní nehodě, je zcela nesprávná, a to již se zřetelem k případné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Ústavní soud s názorem odvolacího soudu, že stěžovatel byl povinen za daných skutkových okolností prokázat vznik dopravní nehody, souhlasí a neshledává v něm žádné ústavněprávní pochybení.
K povinnosti prokázání sporných údajů byl stěžovatel odvolacím soudem poučen.
Závěry odvolacího soudu ohledně důvodů, které jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně, jsou pečlivě a precizně i logicky vyloženy v obsáhlém odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Ke stěžovatelově námitce, že odvolací soud nerespektoval zprošťující rozhodnutí trestního soudu, což je prý v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud uvádí:
Ke zproštění obviněného v trestním řízení došlo proto, že se nepodařilo prokázat, že obviněný věděl, že jím předložené doklady o údajné havárii jsou padělky - nepodařilo se tedy prokázat subjektivní stránku trestného činu. Z tohoto závěru trestního soudu však nelze dovozovat vázanost civilního soudu při jeho rozhodování o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Posouzení podmínek trestní odpovědnosti a posouzení podmínek občanskoprávní povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je založeno na rozdílných okolnostech. Rozhodnutí odvolacího soudu je z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud nespatřuje žádné protiústavní deficity ani na rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. zdůvodnil argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na posouzení otázky předložené dovolatelem, nýbrž na skutkovém závěru, že "k nahodilé události dne 5. 8. 2005 nedošlo". Ústavní soud tuto úvahu dovolacího soudu respektuje a neshledává na ní nic protiústavního.
Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal námitky stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv a svobod nedůvodné a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel sdělením ze dne 17. 10. 2016 navrhl, aby do řízení před Ústavním soudem byl jako vedlejší účastník přibrán pan Lukáš Franěk, což zdůvodnil tím, že Česká pojišťovna, a. s. dne 21. 6. 2016 jmenovanému postoupila svou pohledávku. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, protože pan Lukáš Franěk nebyl účastníkem předchozího řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (§76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu